IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 2

A tak jsem se vší silou štípla do předloktí. Jenže nic. Pořád jsem stála před Louim Tomlinsonem, v jeho pokoji, v directionském bytě.

"Co to děláš?" chytil mě za dlaň a sevřel ji ve své. "Jsi snad nemocná? Opravdu o tebe mám strach..."

Lapala jsem po vzduchu a připadalo mi, jako bych se dusila. Vždyť takové věci se dějí jen ve filmech! Sakra, probuď se, Petruš, probuď...

"El, neměl bych zavolat lékaře?" odhrnul mi z tváře neposedné vlasy a mnou ihned projel silný výboj energie. Cukla jsem sebou.

"Kde je koupelna?" jeho slov jsem nedbala. Nutně jsem potřebovala být chvilku sama, všechno si to v hlavě utřídit.

"Chodba, první dveře vpravo," odpověděl, ale stále se zmateně mračil.

Znovu jsem se na něj nepodívala, podklouzla pod jeho pažemi a z pokoje doslova utekla.

Dům byl naštěstí stále tichý. Zavřela jsem se ve velké světlé místnosti a nahrnula se k zrcadlu. Vykřikla jsem. Sakra, co to má znamenat? PROČ SE NA MĚ DÍVÁ ELEANOŘIN OBLIČEJ?!

Zvedla jsem ruku a dlaní přejela přes líce. Eleanor na druhé straně udělala to samé. Ona vlastně dělala všechny pohyby, které vědomě provádělo mé tělo.... Tušila jsem, co se děje. Respektive, mé podvědomí to tušilo, já si to odmítala připustit. Ne, taková věc není možná! Záměny duší bývají pouhým tématem hollywoodských scénářů! V reálu se nic takového neděje!

Čím déle jsem zírala na svůj nový obličej, tím tvrdohlavěji jsem odmítala, co bylo zřejmé. Ne, ne, NE!

V tu chvíli se mi udělalo mdlo. Snažila jsem se opřít o umyvadlo, avšak marně. Jak jsem ztrácela vědomí, sesouvala jsem se pomalu na podlahu. Poslední, co jsem si pamatovala, byl bledý odraz v zrcadle.

>><< 

"El? Miláčku, slyšíš mě?" pronikal ke mně starostlivý hlas. Pomalu jsem otevírala oči. Chvilku jsem přivykala světlu panujícímu v místnosti, zpočátku mě z něj šíleně bolela hlava. "Konečně ses probrala," pokračoval Louis. Seděl na kraji postele a kolem něj se shromáždili ostatní kluci. Přejížděla jsem je vytřeštěným pohledem... Vidím je před sebou? Skutečně? Málem jsem zapomněla, že teď už to nejsem já. Skoro to se mnou praštilo znovu.

"J-jak dlouho jsem byla mimo?" zasípala jsem. Zajímavé, jako by mi můj hlas zůstal... Všechno to bylo divnější a divnější.

"Asi hodinu," odpověděl Lou. Pevně mě chytil za ruku a propletl své prsty s mými. To už jsem se neodtáhla. "Byl tu lékař. Prý jsi moc rozrušená a máš být v naprostém klidu."

"Rozrušená," proběhlo mi hlavou. "To je slabé slovo!"

"Tak my vás necháme o samotě," ozval se Harry. "Kdybyste cokoli potřebovali, stačí houknout."