Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.6 - Zase na začátku

Gellert uvnitř zuřil. Ne jen tak ledajak, ale opravdu zuřil. Zuřil tak, že kdyby se tak nedržel, povraždil by všechny ty mudlovský samozvance v místnosti. A vlastně k tomu neměl daleko. Jeho nervy byly schopny toho vydržet hodně, ale co si teď ten mudla dovolil...

Alfred zpychl, a jak. Boží přízeň a stálá přítomnost anděla mu dala křídla a on jimi rozhodně nešetřil. Když se díky němu dostal k moci, proč toho nevyužít, že? Už dávno to nebyl ten zbožný chlapík, který chtěl jediné - aby jeho matka nezemřela na spalničky. A teď? Když se na něj podíval, viděl obtloustlého nabubřelého mudlu, co si vyskakoval před špatnými lidmi. 

Zapomněl, že by se měl Gellerta bát. Myslel si, že je anděl, že mu nic neudělá. Jenže to se ták přepočítal. A už brzy to pozná.

Gellert se zhluboka nadechl a přivřel oči. Na chvíli si sevřel kořen nosu, jako by ho to snad mělo uklidnit, a pak se k tomu hlupákovi naklonil znovu, s výhružným pohledem. Ten ale Adler jen těžko mohl vidět - nejen, že k němu seděl zády a díval se na muže před sebou, ale také byl Grindelwald všem neviditelný.

„Jestli tu smlouvu podepíšeš, zahodíš roky usilování do háje," zašeptal mu do ucha. 

Nemohl tomu uvěřit. Alfred Adler chtěl ukončit válku. Chtěl sklonit hlavu jako zpráskaný pes a podvolit se Francouzům. Chtěl podepsat jakýsi bezcenný list papíru a říkat mu mírová smlouva. Chtěl přestat ve svém usilování. A proč? Protože se válka nevyvíjela podle jeho představ. A začalo mu jít o vlastní holou kůži. Co na tom, že se z toho Německo nemusí už nikdy vzpamatovat. Co na tom, že bude platit takové válečné reparace, že zadluží mnohé generace, co přijdou po něm. Co na tom, že se vzdá a ukáže, že je jeho země slabá a není boje schopná! Gellert viděl červeně, jen, co se na toho chlápka podíval. Měl by se ho zbavit. A taky to udělá. Pokud on neudělá, co Gellert chce.

„Pane Adlere, takže jsme se domluvili?" promluvil muž naproti nim, vysoký hubený chlapík s mohutným knírem. Tvářil se samolibě, jako by právě dosáhl svého. A to, že svého opravdu dosáhl, mu Alfred Adler potvrdil rázným přikývnutím. Do prdele s tím moulou. 

Jen co za tím mužem zaklaply dveře, přestal se Grindelwald schovávat za zastíracím kouzlem. A vletěl do místnosti jako blesk a uchopil Alfreda pod krkem, div že ho na místě nezadusil. 

„Ty jedna malá zavšivená svině," zavrčel mu do obličeje. Kdyby byl Alfred Adler aspoň trochu inteligentní, došlo by mu, že by se měl teď kát. Že by měl napravit své chyby. Že by se měl přestat chvástat. Jenže to on ne. Místo toho na Grindelwald zatvrzele hleděl dál a v obličeji byl rudý jako rak. Vztekem, dámy a pánové.

„Nechte si ty výlevy, prosimvás. Vy tady v tom cvokhausu nežijete. Je to můj život a má země, takže si s tím budu dělat co chci. VY-" a zabodl mu baculatý ukazovák do nažloutlé košile. „VY mi nemáte co rozkazovat. Ať si mě Bůh ztrestá sám. Vy nemáte vůbec žádné právo."

Sám se sebou byl moc spokojený. Nejspíš se to Grindelwaldovi chystal říct už nějakou dobu, ale až teď se mu k tomu naskytla příležitost. Jenže...nespíš si tím právě taky zpečetil svůj osud.

Gellert ho pustil. Dopřál mu tak pár posledních nádechů. Pak se celý rudý znovu natočil k němu a přímo před obličejem se mu krutě vysmál.

„Ty hloupý, nicotný Alfréde. Za celé ty roky jsem ti asi skutečně neřekl, co jsem zač. Neukázal ti, co všechno dokážu. Možná to byla chyba," a do ruky mu sklouzla ruka. Mlsně si olízl horní ret a přejel ho pohledem od rudé hlavy až paty obuté do černých polobotek.

„Možná, že kdybys věděl, kdo jsem, nevyskakoval by sis," řekl a nebezpečně při tom ztlumil hlas. Pak pomalu zvedl ruku s hůlkou a namířil ji na Alfreda.

Ten si teprve teď uvědomil, jak moc se zmýlil. Začal se třást strachy, dost zbledl a pokusil se odsunout, ale z tvrdé a neústupné židle nebylo kam. Jen Gellertovi do chřtánu.

„T-t-t-y-" nastavil ruce do obranné pozice. „Prosím!" 

Jenže na nějaké prosby bylo pozdě. Škoda už byla napáchána, rozkaz už byl vydán. A Ať už s nebo bez té smlouvy, válka dneska končí. Protože Francouzi o té smlouvě vědí. A Angličani taky. Všichni. A všichni budou oslavovat. 

„Roky jsem pracoval na téhle válce. Vkládal jsem do tebe příliš mnoho důvěry." Na okamžik se zatvářil skoro lítostivě, pak však jeho výraz opět ztvrdl.

„Za tohle si můžeš jen ty sám. A myslím, že pak věnuju návštěvu i tvé matce, co říkáš?" téměř láskyplně mu přejel hrotem hůlky po tváři a pak necitelně skoro zazpíval: „Avada kedavra."

A Alfred Adler byl mrtev. S vytřeštěnýma očima hleděl na Gellerta, v posledním záchvěvu strachu o svou matku a svůj život. A Gellert se narovnal, upravil si košili a chladným tónem do ticha prohlásil: „A jsme zase na začátku."