Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.11 - Dopis v šatech

Křčila se zrovna na tvrdé posteli, když poklidné ticho pročísly halasné zvuky mnoha hlasů. Některé si zvesela prozpěvovaly, jiné prostě jen v jakési nevídané euforii zvolávali slova, jejichž význam z té dálky k jejím uším nedolehl.

Venku už panovala tma. Dole pod okny se rozléhalo dlážděné náměstí osvícené jen několika blikajícími lampami. Přes temné závěsy však neviděla zhola nic. Jako kdyby snad bylo co vidět.

Povzdechla si a převalila se na druhý bok. Už hodinu se snažila usnout, leč marně. Na tomhle nehezkém místě, kam ji z kavárny Petr s Grindelwaldem odvedli, se nedokázala cítit doma. Ani v bezpečí. Všichni jí sice v jednom kuse opakovali, že se nemá čeho bát, že jí ani nenarozené u dítěti nikdo neublíží, ona však viděla nebezpečný lesk v Grindelwaldově očích. Nebyl tím, za koho se vydával. A rozhodně si nedělala ani ty nejmenší iluze. Kdyby na to přišlo, chladnokrevně by ji obětoval.

S Petrem se neviděla dlouho. Netoužila po jeho přítomnosti a on se pro jednou rozhodl to respektovat. Nechal ji samotnou zamčenou v malém pokojíku jako nějakou koroptev ve zlaté kleci. Jen jídlo ji malými dvířky v dřevěných dveřích podsouvali - někdy skřítci, jindy všemožní lidé různých národností.

Kam až musela síť přátel Gellert Grindelwalda sahat?

Zhluboka si povzdechla a prudce se posadila. Dokud bylo ticho, mohla alespoň nerušeně přemýšlet. S příchozím hlukem se jí ale zbláznily i myšlenky a ona nedokázala jejich tok pořádně soustředit tím směrem, kterým by potřebovala.

Myšlenku na spánek zahnala unaveným protřením očí, pak vstala a přešla k dřevěnému stolu, na kterém leželo několik pergamenů spolu s lahvičkou inkoustu. Kdyby se jí podařilo si někde opatřit sovu, mohla by napsat Albusovi. Byl to přece on, kdo ji chtěl před černokněžníkem varovat. Byl to přece on, kdo o ni projevil starost. Kdyby se jí povedlo ho zkontaktovat, jistě by jí dokázal nějak pomoct z téhle svízelné situace.

Posadila se na rozvrzanou malou stoličku. S tichým skřípěním se posunula ke stolu blíže a do jedné ruky uchopila bělostný brk. Namočila jeho hrot do inkoustu a dala se do psaní.

Drahý Albusi,

Gratuluji k pozici profesora! Nikdy jsem si nemyslela, že se rozhodneš usadit právě tam. Koneckonců to k tobě ale docela sedí.

Musím ti poděkovat za tvá varování. Nad Evropou se skutečně sbíhají mračna. Bohužel se seběhla už i nad mou hlavou a já se nechala chytit do pasti.

Tento dopis píšu jako poslední volání o pomoc. V kavárně uprostřed Moskvy jsem narazila na jednoho muže. Vedl podivné řeči. Myslím, že to on stojí za všemi těmi spiknutími. Myslím, že to před ním jsi mě chtěl varovat.

Sedím teď kdesi v jeho domě. Netuším, co se děje, protože jsem už několik dní nikoho neviděla. Vím však jedno - stalo se něco hrozného, co mu udělalo radost. Veselí se, slyším to až sem.

Pomoz mi, Albusi. Prosím. Kdybych nebyla zoufalá, nikdy bych si nedovolila tě svými prosbami obtěžovat, ale situace se změnila. Ani nevíš, jak moc.

Poppy

Naškrábala ta slova ve spěchu. Na konec ještě přidala jeden neúhledný podpis, pak si dopis schovala do podšívky šatů. Rychle, jako kdyby dovnitř každou chvíli někdo vrazil. A taky že ano...

Z druhé strany dveří se nejdříve ozvaly lehké kroky. Pak ztichly a vzduch prořízlo trojí zaťukání, jak klouby dopadly na dřevo.

,,Slečno? Jste vzhůru?" ozval se mužský hlas.
Chvíli přemýšlela, jestli by raději neměla zůstat tiše. Mohla předstírat spánek. Jenže zvědavost ji nedala a tak si odkašlala a promluvila.

,,Ano, jsem, copak se děje?"

,,Pán by s vámi chtěl mluvit," ozval se znovu ten samý hlas, načež se dveře otevřely dokořán a odhalily nedorostlého mladíka, který mohl sotva dokončit školu.

,,Pán se mnou chce mluvit?" nadzvedla podezřívavě obočí.
Nebyl to dobrý nápad. Neměla by se s tím mužem znovu vidět. Naposledy se jeho nitrozpytu ubránila jen tak tak. Ted byla unavená nedostatkem spánku a kdo ví, co jí čekalo. Navic kdyby z ní našel ten dopis... Bála se jen pomýšlet na to, co by ji mohl udělat. Na druhou stranu, z tohoto pokoje by sovu nesehnala ani za celý měsíc. Za to kdyby se jí podařilo dostat do přízně těm správným lidem...

Urovnala si sukni, vstala a přešla ke dveřím kde kolem mladíka vyšla na chodbu. Pak se nechala vést až do jednoho ze salónů, který byl znát zábavou. Když vešla dovnitř, několik párů očí se k ní obrátilo. Pár přítomných se zvedlo a místnost opustilo, ten zbytek jaksi podivné ztichlo až do chvíle, kdy je zlatovlasý muž posedávající u krbu vybídl, aby se její přítomností nedali rušit.

Pak na ní mávl a ukázal na místo na pohovce vedle sebe. Usmíval se, což působilo dost děsivě. Minimálně Poppy při pohledu na jeho tvář přejel mráz po zádech.

,,Říkal jsem si, že byste možná uvítala vypadnout na chvíli z toho pokoje," zašeptal k ní medový hlasem. Nedíval se na ni. Pohled místo toho upíral kamsi do ohně.

,,Víte, co dneska slavíme, slečno?" Teorve teď ji věnoval pohled. Vyzývavý, radostný. Jako kdyby se jí chystal dát nějakou životní radu. Lekci. Nelíbilo se jí, jakým tónem k ní mluvil. Jak se na ní díval. Jako na kořist, ale ona byla přece mnohem víc!

,,Nejspíš nějaké velké vítězství, můj pane," přinutila se říct a pokrčit rameny. Její práce si často žádala přetvářku. Možná proto v ní byla tak dobrá. A teď se jí to koneckonců hodilo. Mohly ale její schopnosti herectví oblafnout někoho tak nadaného? Někoho tak mocného? Mohla jen doufat.

,,Jakýpak tvůj pan," ušklíbl se na ni. ,,Cožpak jsi tak rychle přešla na jinou písničku?"

Nevěřil jí to. Možná neměla být tak očividná. Možná měla počkat, ale ona neměla času na zbyt. Musela ten dopis poslat brzy. Protože čím déle by čekala, tím horší by to bylo. Znala se až moc dobře na to, aby věděla, že by se časem mohla nechat pozlátkem Grindelwadlových slov zlákat. A to nemohla dopustit.

,,Měla jsem čas přemýšlet," pokročila rameny prostě.

Povytáhl k ní jedno obočí. ,,Skutečně?" Zahlížel na ní se zjevnou zvědavostí a zájmem.

Přikývla.

,,Tak to bude mít Petr radost, až se vrátí." A zase ten úšklebek. Iritivalo ji, jak ho nedokázalo nic vyvést z rovnováhy. Na okamžik zaváhala. Možná by neměla riskovat tolik. Jenže ona toho muže prostě zatoužila dostat do kolen. A tak se pousmála a naklonila se k němu blíž.

,,Jenže já Petra už nechci," zašeptala, pohledem mu vyzývavě hledíc do očí.

Zamrkal. Na chvíli se zdálo, že ho to skutečně překvapilo, pak se spokojeně ušklíbl a vztáhl k ní ruku. Zvedl jo prsty bradu. Pak se naklonil i on k ní, stále ji hledíc do očí. Jako kdyby ani nemrkal. Když už jejich rty dělilo jen pouhých pár centimetrů, cítila jeho horký dech.

,,To jsou mi ale věci," vydechl pak tiše a ušklíbl se. V dalším okamžiku jí rukou objal kolem ramen a přitiskl si ji tak k sobě tak pevně, že by se mu snad nedokázala ani vysmeknout. Krouživými pohybem si začal na prst natáčet dlouhé prameny jejích vlasů, načež se sklonil k jejímu uchu a otřel se o něho rty. Z dálky by to možná vypadalo jako milenecké gesto. O polibek se však nejednalo ani náhodou.

,,Umírám touhou z vás přede všemi přítomnými servat šaty," zašeptal a jeho dech se opřel do její kůže. Zatetelila se štěstím. Měla ho tam, kde ho chtěla mít. Nevěřila, jak jednoduché bylo dostat se tak blízko k někomu Grindelwaldova kalibru.

Jenže on pokračoval.

,,Možná bych si měl prostě vzít ten dopis a předhodit vás jim jako hladovým psům kost."
Z těch slov čišela tichá a vážně myšlená výhrůžka. Zamrazilo ji. Celá se vedle něho napjala a chtěla se dotáhnout, ale jeho stisk byl příliš pevný. A když po krátké odmlce promluvil, zněl ještě zlověstněji.

,,Nebo mi můžete dokázat, že nejste až tak naivní, a ten dopis mi předat dobrovolně. Možná ho pak Albusovi předám osobně."