Cruel (HP, FF)

Bonusová kapitola

Od Albusovy smrti uplynuly už bezmála dva roky. Věděl to, protože od toho osudného večera v sobě cítil onu podivnou prázdnotu, kterou nedokázalo zaplnit ani tohle chladné a stísněné místo. Cítil to, ať se snažil zaměstnat myšlenky jakkoli. Nevěděl, jak k tomu došlo, ale tušil, že s tím má co dělat ten lord Voldemort - černokněžník, který mohl být jeho nástupcem, kdyby se nenechal zaslepit svou nenávistí k mudlům a mudlovským čarodějům. 

Dny plynuly jako voda a byly prázdnější, než kterékoli v jeho dosavadním životě. Dny se pomalým tempem měnily v týdny, týdny v měsíce, pak v rok a nakonec seděl tady. O dva roky starší, stále více a více topící se ve vzpomínkách. Občas plakal, občas křičel a proklínal celý svět. Bystrozoři hlídající Nurmengard se už dávno vyhýbali jeho cele - mysleli si, že zešílel a nejspíš to byla pravda. Velký Gellert Grindelwald konečně pokořen, konečně na pokraji své existence, konečně na kolenou. 

Nepřál si nic víc, než zemřít. Opustit tento svět, na kterém už pro něj stejně dávno nebylo místo, a snad se ve smrti připojit k Albusovi. Dřív toužil po tom Smrt ovládnout, pokořit ji. Nyní se s ní chtěl potkat jako se starou známou, přijmout její milosrdnou ruku a nechat se odvést na věčnost do onoho světa. 

Ten den splýval se všemi ostatními. Z venčí profukoval svěží a studený horský vzduch, jinak ale všude panovalo ticho a klid. Koneckonců, pevností se nikdy nerozléhaly výkřiky zoufalých vězňů. Gellert měl vždycky rád svůj klid a tak si už za časů, kdy ji vybudoval a kdy tady sám četné dny trávil, pojistil, že ho jeho odpůrce hnijící ve zdejších zdech nebudou vyrušovat od práce. Když se chtěl pokochat jejich utrpením, vydal se k jejich celám osobně. Nebo si nechal některého z nich předvést Mariusem - ach. 

Při vzpomínce na Mariuse se v jeho srdci přece jen něco pohnulo. Jeho konec byl nemilý. Nechtěl ho zabít, opravdu nechtěl. Popravdě řečeno, pokud ve svém životě měl někoho, na kom mu skutečně záleželo, pak se Marius řadil hned za Albuse. Nabídl mu útěchu tam, kde to tehdy Brumbál nedokázal. Podporoval ho od samého začátku. 

Jenže Gellert si nevšiml jednoho - čím víc důvěry v Mariuse vložil, tím s větší vervou pro něj každičký úkol plnil. Čím větší pozornost mu věnoval, tím více ji potřeboval a prahnul stále po více. Čím více moci vložil do jeho rukou, čím krutější činy po něm vyžadoval, tím víc si na ně Marius zvykal a... nakonec došel do bodu, kdy už nebylo cesty zpátky. Na pocitu moci se závislost vytváří poměrně snadno. Sám Grindelwald to znal moc dobře. 

Přetvořil Mariuse Malewskiho k obrazu svému. Vzal mladého muže, neznetvořeného světem, intelektuálního a v mnoha ohledem zcela obyčejného, a dal mu jedinečnost a moc. Nemohl od něho čekat, že se spokojí s obyčejností, když  mu ukázal, že může dosáhnout daleko víc. 

Zrovna byl uprostřed vzpomínání na jejich poslední okamžiky, když vycítil, že se něco ve vzduchu změnilo. Ochranná kouzla pevnosti byla stále ještě napojena na jeho sílu, a tak pocítil, že je někdo překročil. Nějaký nevítaný návštěvník - někdo mocný. Člověk? K tomu měl daleko, přesto v jeho existenci Gellert vycítil cosi lidského. Cosi zakopaného hluboko uvnitř. Lidství v tom tvorovi skutečně mnoho nezbývalo. A Grindelwald se rychle dopídil toho, kdo že se to takto uprostřed jara vydává do jeho bývalého domova. Tušil to ještě předtím, než se malinkým okýnkem jeho cely dovnitř vedral černý stín a na kamenné zemi se zhmotnil v odporný odraz muže. Nestvůry s ledovýma očima, ústy tak tenkými a bledými, že se skoro ztrácely. Nos mu zcela chyběl, místo něho do hlavy zely dvě tenké dírky - elegantní a děsivé už samy ve své podstatě. Dvě hadí oči se znechuceně rozhlédly po cele a pak zabodly svou nehynoucí pozornost do černokněžníka na zemi.