Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.14 - Slabost a síla

Když se objevil ve svém domě, ještě pořád cítil její prsty na svém krku. Cítil to překvapení z toho, že si na něho někdo dovolil takhle vztáhnout ruku. Cítil, že to měl očekávat, a přesto jako kdyby mu něco v tu chvíli zatemnilo mysl. Byl podivně malátný, jako ve snách. Hlava se mu točila, srdce splašeně bilo a tváře měl zarudlé. Co se to s ním dělo? Jak mohl veškeré ovládání takhle zahodit? 

Tam, v Albusových komnatách, nedal najevo téměř nic. Dokázal se zhluboka nadechnout a pokračovat v přetvářce. Stálo ho to ale veškeré jeho úsilí. A když se k němu naklonil a jejich rty se konečně setkaly, na chvíli cítil, jak jeho maska praská a jak se pocity derou na povrch. Nechápal to. Ne. Nesměl to chápat. Byla to ukázka slabosti a on přece nesměl být slabý. Ne v přítomnosti někoho, kdo by byl schopný mu všechno zavařit. A přesto to byl právě Albus Brumbál, jehož přítomnost mu nedávala spát. Byl to právě mladý bradavický profesor, ke kterému se jeho myšlenky ubíraly čím dál častěji. Jako kdyby ho zevnitř spalovala nějaká posedlost. 

Měla to být hra. Tímhle jednoduchým trikem chtěl jen otestovat Brumbálovy city. A jak to nakonec dopadlo. Jak se to všechno zvrhlo. Na chvíli nebyl sám sebou, tím si byl jistý. Když mu do uší šeptal ta slova, nechtěl je skutečně vyslovit nahlas. Měla zůstat už navždycky nevyřčená, ale stejně si našla cestu z jeho úst a sklouzla z jazyku až příliš jednoduše.

Sesunul se podél dveří a na okamžik bolestně sevřel oči. Hlavou mu létaly nekonečné představy. Vzpomínky, které už dávno uzavřel do malé krabičky a odhodil kamsi na dno své vlastní mysli s předsevzetím, že ji už nikdy neotevře. Ne po tom, co se to v Godrikově Dole všechno tak pokazilo. Jenže přesto se mu v momentně výpadku úsudku podařilo najít klíč a vypustit je všechny ven. Zmatek. Nic víc. 

Ztěžka polkl při představě, co to všechno může znamenat. Viděl to všechno. Před očima. Jako kdyby se to stalo teprve včera. Papírové vlaštovky, kterými mu posílal příležitostně dopisy. Roztodivná kouzla, která se naučil v Kruvalu. Úsměvy, kterými ho Albus častoval. Intimnější okamžiky. Albusovu náruč. Jeho zrychlený dech. Teplo jeho těla. Objetí. Starožitná dřevěná postel, na které vedle sebe leželi zahalení do roucha přikrývek, hleděli na hvězdný strop a bavili se o budoucnosti. Tehdy ji ještě plánovali spolu. Tehdy ještě věřil, že našel někoho sobě skutečně rovného. 

Jenže pak...teď před očima viděl les. K jeho uším dolehly zvuky zpívajících ptáků. Z dálky se tehdy blížila bouře, ale on ji nevnímal. Když tehdy přivřel oči...když tvrdil svému příteli, že chce poslouchat naposledy zvuky lesa...ve skutečnosti jen dýchal tamní vzduch...vdechoval Albusovu vůni. Byl cítit čerstvými citróny, někdy skořicí. Uklidňovalo to. 

Aberforth. Jeho obličej se mu před očima zjevil náhle a připomněl mu, kdo tehdy za jejich neštěstí mohl. Kdo se jim postavil do cesty? Kdo se jako vždycky pověsil Albusovi na nohu jako železná koule a táhl jej dolů? Vždycky to byl jen jeho bratr se sestrou. Měl se jich zbavit mnohem dřív. Jenže Albusovi na nich tolik záleželo a on neměl to srdce mu ublížit. Nedokázal by to? To ne. Věděl, že by je dokázal zabít. Dokázal by se jich zbavit bez mrknutí oka. Jenže dokázal by pak vidět Brumbála zdrceného? Jeho nádhernou tvář ještě zmoženější tragédiemi? Ne. A byla to jeho slabost. 

Měl by ho ze svého života odříznout úplně. Vedle něj se ztrácel. Vedle něj byl slabý a nemohoucí. Kdykoli se ocitl v jeho blízkosti, cítil, jak všechny myšlenky plavou někam pryč. Jako kdyby existovaly jen jeho jako dvě tůně hluboké oči. Jeho tělo. Nádherné hnědé vlasy. Vedle něj se cítil podivně slabý. A on se nesměl cítit slabý. Měl velký úkol. Svou vizi. A svět na cestě na poznáním. 

Snažil se najít rozptýlení, kde se dalo. V mužích, v ženách, v plamenných řečech... ve všem, s čím se kdysi dokázal spokojit. Jako kdyby toho ale pořád nebylo dost. Něco mu chybělo. A i když se cítil naplněný svou cestou za mocí, potřeboval stále víc. A už teď věděl, že až se mu povede docílit svých cílů, nebude to stačit. Bude toužit po něčem dalším. V hloubi duše se obával, co by to mohlo být. A ještě hlouběji to věděl až moc dobře.

Byl sám ve své ložnici. Dovolil si tvář zkroutit do bolestného úšklebku. A zatímco sám se sebou bojoval, nakrčil obočí, znova ztěžka polkl a pak stáhl rty do tenké linky. Zakmital očními víčky. Následoval další hluboký nádech. Tělo jako kdyby po náporem dlouho potlačovaných emocí na okamžik ochablo. A když v následující vteřině otevřel oči, bylo to všechno pryč. Z pohledu čišel jen ledový chlad. Už zase seděl s jistou snobskou naškrobeností. A pak se zapřel o ruce a jediným elegantním pohybem se postavil na nohy. Oprášil si prach z kabátu a pak dveře otevřel.

Chvíle pro slabosti byla u konce. Na okamžik si dovolil popustit jí uzdu, ale to se už nikdy nesmělo stát. Od teď už nebude nic pokoušet. Nastal čas rozjet další fázi o něco dříve. Konečně po dlouhé době cítil, že má mysl čistou jako lesní studánku. Chladným pohledem přelétl několik kouzelníků a čarodějek tlumeně se bavících v prostorné hale a když je míjel, houkl kamsi jejich směrem: „Sežeňte mi Mariuse s Táňou."

Hovor utichl. Všichni na něho upřeli na okamžik pohled, než pokorně sklonili hlavu v tichém souhlasu. Spokojeně kývl hlavou. Ano. Všechno bylo tak, jak má. 

Tak co na to říkáte, co na to říkáte, co na to říkáte? Tohle je moje oblíbená. Určitě nejoblíbenější z těch, co jsem publikovala letos. A fakt moc mě zajímá váš názor!