Gellert měl pravdu. Ostatně jako vždycky. Mohl se vůbec mýlit, když ho znal déle, než kdokoli jiný? Když o něm věděl víc, než kdokoli jiný? Možná i než on sám?
Marius věděl, že právě jemu vděčí za to, že je tím, kým je. Vděčí mu za to, kým se stal, i za to, že zadupal svoje staré, slabé já hluboko do země. Někdy ho za to proklínal, spílal mu v myšlenkách, proč jen ho tehdy toho osudného podzimu nemohl nechat být. Jenomže jen těžko mohl takové myšlenky myslet vážně. Už nebyl slabý, nepřivíral oči před nespravedlnostmi, které se mnoho let děly a k jeho nemilosti stále dějí kouzelníkům. Když díky Grindelwaldovi otevřel oči dokořán, spatřil krutou pravdu a věděl, že ji musí za každou cenu změnit. Za každou. Úplně, nezpochybnitelně každou.
Tábory, které mu Gellert ukázal, byly ukázkou čirého zvířectva světa. Hnusily se mu. Když procházel kolem těch zubožených tváří, které jejich majitelé v naprosté hrůze klopili k zemi, sevřel jeho nitro podivný, tísnivý pocit. Netrvalo to dlouho, po chvíli se mu ho podařilo zase zahnat do kouta, sám se ale na chvilku přistihl, že zadržuje dech. Srdce mu už zase tlouklo jako zběsilé, jako kdyby se samo chtělo vydat na zběsilý úprk, když jeho majitel stále stejně klidně kráčel bok po boku s tím nejnebezpečnějším mužem Evropy.
Nikdo z těch obyčejných, nudných mudlů neměl ani to nejmenší tušení, co za osobnost je právě poctilo svou přítomností. Nejspíš je měli za prosté úředníčky, nějaké vzdálené podpůrce toho medlovského samozvaného vládce. Ach, jestli někoho Marius nesnášel víc, než Albuse Brumbála, byl to právě ten muž, kterého si Gellert vybral, aby mu mohl našeptávat rozkazy.
„Hej!" ozvalo se za nimi prudce zrovna ve chvíli, kdy se blížili k obrovské budově bývalých kasáren. Marius přemýšlel, proč Grindelwald zamířil tak suverénně právě k nim, nestihl se ho na to ale zeptat. A vlastně ani nechtěl. Za rozčileným hlasem se ovšem otočil, pomalu se zastavil a přeměřil si studeným pohledem vojáka, který se na ně opovážil promluvit.
Úkosem pohlédl na Grindelwalda. Ani nevěděl, co čekal, možná, že mu v očích uvidí stejné rozčilení, jako vždycky, když se k němu někdo nechoval uctivě. Zlatovlasý černokněžník se ovšem jen pokřiveně usmíval a Mariuse napadlo, že to je nejspíš ještě mnohem horší. U Gellerta Grindelwalda totiž úsměv neznačil nikdy nic dobrého.
„Přejete si?" zeptal se ho s jakousi uhlazenou zdvořilostí. Být to na Mariovi, vychutná si toho vojáka, tu mudlovskou špínu. Nosil na sobě sice znaky Německa, stejně ale nepoznal toho vůbec nejdůležitějšího muže země. Všichni by se měli stydět, měli by se třást před jeho velikostí, ne na ně pokřikovat a povyšovat se ve svých nedůležitých a laciných uniformách.
Nic neřekl, jen s rukama schovanýma v kapsách zvědavě sledoval, jak se situace vyvine. Ušpiní si snad Gellert ruce? Nebo využije svého nejlepšího a nejkrutějšího muže?
„Tady nemáte co pohledávat. Kdo vás pustil? Ruce nad hlavu, nebo vás zastřelím," vyštěkl zase a skutečně – mířil na ně na oba pistolí. Marius zaujatě naklonil hlavu na stranu. Hůlka mu na chvíli sklouzla mezi prsty a v hlavě se mu začaly formovat všemožné způsoby, kterými by toho nanicovatého mladíka mohl umučit k smrti. Za tu drzost, protože to bylo neospravedlnitelné. Když ale zamrkal na Grindelwalda, zaznamenal nepatrné zakroucení hlavou. Nechal tedy hůlku v kapse a neochotně vytáhl ruce ven. Jeho společník udělal to samé.
„Kleknout!" přidal voják další nekompromisní rozkaz. O několik kroků se k nim přiblížil, takže teď mířil pistolí střídavě na Gellerta a střídavě na Malewskiho. A černokněžník se pořád ještě usmíval, moná o to víc, čím sebevědoměji se tvářil mladý voják. Co měl v plánu? Proč je nutil se takhle ponižovat?
आप पढ़ रहे हैं
Cruel (HP, FF)
फैनफिक्शनByl okolnostmi donucen vztáhnout ruku na svého přítele, čímž měl zajistit mír a klid. Místo toho však započal požár, jež v jeho srdci měl pálit ještě hodně dlouho. ~~~~~~ Dva dávní milenci. Jejich příběh jako kdyby prostě neměl mít šťastný konec. Js...
