Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.16 - Konečně poslouchají

Stál skryt zastíracími kouzly a vychutnával si tu poslední chvilku starého světa. V místnosti panovalo ticho, protože se nikdo nedovážil vejít dovnitř nejobávanějšího a nejnenáviděnějšího muže celé Evropy a dost možná i celého světa. Vzduchem se tak šířilo jen škrábání pera o kvalitní český papír, jak si jeho mudlovská loutka cosi zapisovala do svého deníku. Ve chvíli, kdy se se svými zápisky dostal hnědovlasý muž usazený za stolem ke konci stránky, rozhodl se Gellert, že stačilo čekání. Plány se dávaly do pohybu po celém Německu, jeho ruští stoupenci byli připravení vyrazit, jakmile dostanou znamení, a všechno muselo běžet přesně jako hodinky. A tak ze zajetí kapsy vysvobodil bezovou hůlku, tu tolik zbožňovanou a opatrovanou, hůlku smrti a osudu, po které pátrali kdejací fanatici klidně až na konci světa nevědouce, že to on je jejím pánem, a užíval si zas a znova ten pocit moci, kterým jí při styku hrubé kůže prstů se dřevem prolétl jako blesk. 

Během zlomku sekundy už v místnosti nebyl jeho mudlovský stoupenec, to naivní štěně, sám. V prvním okamžiku si ho nevšiml a jen otočil stránku, aby v zápisu do svého deníku pokračoval. Pak se ale Gellert Grindelwald pohnul, dřevěné parkety pod ním zaskřípěly a upoutaly na něho pozornost.

Adolf v první chvíli prudce vstal a už už chtěl něco zakřičet, v ruce tu směšnou mudlovskou hračičku, pistoli, pak ale zjistil, o koho se jedná, a opět se posadil. Domníval se, že se jedná jen o nějakou pracovní záležitost - protože koneckonců, byli přece něčím jako obchodními partnery, no ne? Gellert se postaral o to, aby se ten hloupý mudla domníval, že má v jejich vztahu jakékoli slovo. Bylo tak lepší se s ním pak domluvit po dobrém a nehrozilo, že se setká se stejným neúspěchem jako před lety, když svou víru vložil do Alfreda Adlera. 

„Herr Grindelwald, jaké překvapení. Nečekal jsem vás dneska," uchechtl se a rukou si přejel po ne příliš slušivém kníru. 

„Nechtěl jsem být očekáván," poznamenal prostě Grindelwald tiše a začal po místnosti tiše přecházet, zatímco pohledem zůstával zabodnutý na muži za stolem. Zdálo se, že ani nemrká, a tyčil se nad ním s jakýmsi až hrozivým zachmuřeným klidem. Čišela z něho hrůza, ačkoli se vlastně nemračil. To ta podivná aura, která ho obklopovala, a pečlivě vážené pohyby těla. Koneckonců, v tom byl přeborník vždycky. Mudla ovšem zatím, zdá se, žádné přímé nebezpečí nevycítil. Jenom zmateně zakrčil čelo a trošku nervózně se uchechtl.

„Všechno jde přesně podle našich plánů. Jak jste předpovídal - držíme se stanovených hranic. Sice nám v poslední době dělají trochu starosti Američané, jinak ale..." větu ovšem nedořekl, protože se černokněžník v tu chvíli zastavil přímo před nim a rukama se prudce opřel o desku stolu, až se pod jeho vahou celý kus nábytku otřásl.

„Ano, všechno jde skutečně podle plánu. Jistě nebudeš nic namítat, když se svého plánu budu držet i dál?" vycenil na něho zuby a teď už jeho mudlovskému společníkovi konečně začalo docházet, že se nejedná jen o obyčejnou obchodní schůzku. V tom úsměvu se skrýval predátor připravený polapit svoji kořist. Šelma těsně před skokem. 

„Plán, ano. Shodli jsme se na něm přece spolu. Slíbil jsi mi -," chtěl mu už už připomenout, co všechno mu nasliboval, byl ale umlčen zlověstným úšklebkem a jediným prostým mávnutím hůlky. 

„Slíbil jsem ti neskutečnou moc a tu jsem ti taky dopřál. Teď je na čase, abych já získal, po čem toužím," zcela ignoroval Adolfovy pokusy dostat ze sebe byť jediné slovo, jediný zvuk. Z jeho otevřeného hrdla se ale dral jen vzduch a ticho.

„Možná jsem k tobě nebyl vždycky tak úplně upřímný, ale teď k tobě budu mluvit na rovinu. Nikdy jsi nebyl ničím jiným než nástrojem," vydechl první z mnoha pravd a jeho společník na své židli zbrunátněl a pokusil se postavit, zjistil ovšem, že ani to mu není momentálně povoleno.