Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.15 - Chybovat znovu a znovu

Toho rána se probudil v cizí posteli, v cizím pokoji. Když se snažil rozpomenout, jak se tam ocitl, jak to, že se nevrátil domů, do týla jej udeřila hrubá bolest. Sykl. Oči jej pálily, jako by si do nich vylil celou láhev vodky, a hrdlo bylo vyprahlou pouští hlasitě volající po kapce vody. 

Jaké bylo jeho překvapení, když se v té až příliš měkké posteli posadil a vedle sebe zahlédl zlatý kotouč blonďatých kadeří, z poza kterých se na něj vesele zubí pohledný obličej.

,,Spalo se ti dobře, Albusi?" zeptal se jej hlas tak andělský, až se mu z něj chtělo tančit. Jenže něco bylo špatně. Neměl tady být. Ale proč? Zmateně zamrkal a snažil se rozpomenout se, proč je mu ta tvář tak povědomá.

A pak mu to došlo. Andělské zpěvy utichly. Zlatavé paprsky zmizely. Teplo se změnilo v chlad a jemu najednou nebylo tak krásně, tak do tance. Chtělo se mu utíkat. 

,,Cos to se mnou udělal?" zeptal se a hlas se mu třásl, napůl zimou, napůl strachem. Až teď si uvědomil, že je nahý. Pod přikrývkami jeho tělo nekrylo vůbec nic.

Gellert se uchechtl. Zvonivě, ale nebeským zvonům se to nemohlo podobat méně. 

,,Včera ses nebránil, nevzpomínáš?" zabučel a slastně přivřel oči. ,,Vždycky jsem tě obdivoval, Gellerte! Ach Gellerte, proč jsi mě musel opustit? Neopouštěj mě, Gellerte!" jeho hlas se až příliš podobal Albusovu. Jenže to nemohla být pravda. Prostě nemohla. Vždyť Albus se již dávno zařekl...on se zařekl, že... Dokonce ani ve svých myšlenkách tomu nevěřil. Dokonce ani na tom jediném bezpečném místě to nedokázal. 

,,Lžeš," jako by ten chabý pokud pronesen slabým hlasem mohl vyvrátit fakta. ,,Já bych nikdy, nikdy," zakoktal se a pod náporem Grindelwaldova pobaveného pohledu raději zmlkl.

,,Co bys nikdy, Albusi? Nespal s mužem? Necítil touhu? Nebo by ses snad nikdy nepoddal svému nepříteli?" jiskry mu přebíhali po zorničkách a křepčily. Vesele, zuřivě. Vášnivě.

,,To vše a ještě více jsi včera dělal a nesváděj to na mě. Stále po tom toužíš," šeptal, děsivě a přesto tak krásně. Jak může být něco děsivého krásné? Jak jen může znovu po tolika letech chybování propadnout tomuhle andělskému ďáblu? 

,,No tak. Albusi," zamrkal. 

Sdílel lože s černokněžníkem, s mužem, který byl zodpovědný za tisíce mrtvých. Ne. Tohle - prostě nemohl. Nebylo to správné.

,,Kdy se konečně přestaneš ohlížet na to, co je správné, a začneš dělat to, co skutečně chceš?"