Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.6 - V opeře

Opera v těchto pochmurných dnech zela obvykle prázdnotou. Lidé měli myšlenky na jiné věci než kratochvíle obyčejného života, a tak živobytí muzikantů upadalo. Přesto se však majestátní budovou toho večera rozlehly tóny Wagnerovy opery a rozbily tak alespoň částečně tu zklíčenou atmosféru doby. 

Jediný posluchač seděl toho dne v sále. S nohou přehozenou přes nohu se rozvaloval na sedadle ve třetí řadě a tiše pohyboval hlavou a prsty do rytmu Valkýry, víčka přivřená těsně k sobě, skoro jako kdyby ani duchem přítomen nebyl. 

Vlastně to byla pravda. Wagnerova hudba měla na Gellerta vždycky prazvláštní účinky. Už když byl malý, nechával se jí kolébat ke spánku, zatímco ho matka houpala na klíně. Richard Wagner byl...kouzelník. Ne v tom pravém slova smyslu, samozřejmě. Magií nevládl o nic víc, než kterýkoli další mudla. Kouzelnickou hůlku nejspíš v ruce nikdy v životě nedržel a pokud Gellert tušil, zemřel, aniž by se kdy o existenci čarodějnického světa dozvěděl. Přesto však dokázal prazvláštním způsobem zanechat na zemi stopu, která nešla vymazat. Jakési kouzlo, které po jeho smrti nevyprchalo, ba naopak, nabralo na síle. 

Se zavřenýma očima vzpomínal. Nebyly to jen tak ledajaké vzpomínky, jako kdyby jim hudba přidala na životě. Znovu se cítil, jako se cítil tenkrát. Pamatoval si každičký detail. Ještě pořád na jazyku cítil tu zradu a tu hořkost zklamání, když se rozhlédl po chladných stěnách Kruvalu a setkal se jen s odmítnutím. 

Viděl před sebou rozzuřený výraz ředitele Michajlova. Přes noční košili měl přehozený těžký kožený kabát, vlasy ještě rozcuchané, jak se před hodinou ve spěchu vyhrabal z postele a tváře úplně brunátné vztekem. 

Na celém světě neexistovala škola, která by byla k černým uměním tolerantnější než Kruval. Přesto ovšem zdejšího ředitele, toho muže ostříleného chladem sibiřské pustiny, naprosto šokovalo, když mu jeden z jeho podřízených doběhl uprostřed noci oznámit, že mladý Grindelwald, zlatý chlapec a oblíbenec téměř všech profesorů na škole, byl chycen při páchání nevýslovné ohavnosti na svých spolužácích. 

Co se té noci v zapadlých koutech hradu událo, zůstalo tajemstvím už navěky. Existovalo jen několik málo lidí, kteří věděli, jaké nemyslitelnosti Grindelwald tropil. Na cestě za mocí a za svým snem se postaral, aby se i to skromné číslo scvrklo na jednoho jediného člověka - na samotného ředitele Michajlova, který, ať se to Gellertovi nelíbilo sebevíc, před ním mezi prastarými zdmi zůstával v bezpečí. Kruvalské pozemky mu totiž byly navždycky zapovězeny, dokud se neobjeví ředitel, který by byl ochotný ho na ně opět výslovně pozvat. A popravdě, neměl příliš chutí se tam vracet. S tou školou ho pojily až příliš hořké vzpomínky. A přesně ty nejhořčejší se právě teď, na vlně Wagnerovy hudby, promítali v jeho hlavě jako film na bílém plátně.

*****

Všude byla krev. Nevzpomínal si přesně, kdy se to všechno vymklo kontrole. Vlastně celý ten večer měl jaksi podivně v mlze, jako kdyby se stal jen v nějakém hodně vzdáleném snu. 

Měl si dávat větší pozor. Vždycky si ho dával, dneska se ale nechal až příliš unáhlit nadšením z nových objevů a... ne. Nemohl počkat do rána, aby si to nechal proležet v hlavě. Musel svou teorii vyzkoušet hned. Jeho zvědavost by mu nedala spát. 

Teď už věděl, že to byla mladická chyba. Nerozvážnost, ukvapenost, nedostatek trpělivosti - nazývejte si to, čím chcete. Přesto toho však nedokázal nikdy plně litovat. Kruval už dávno nebyl nic víc,  než prostředek. Nic víc, než skrýš. Už dávno ho nedokázal naučit nic nového.

Gellert se nikdy plně nenaučil být trpělivý. Proč taky? Pocházel z vlivné rodiny, odjakživa se pohyboval ve vysokých kouzelnických kruzích a dostal, co chtěl. O to se postarala jeho matka, která k němu přilnula o to více, když došlo k té nešťastní nehodě s jeho otcem.