Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.10 - Grindelwaldův vrah

Z budovy opery vyšli majestátními těžkými dveřmi zdobenými všemožnými unikátními výjevy operní historie s rozcuchanými vlasy a o něco spokojenějšími výrazy ve tvářích. Ani jeden z nich si nenamlouval, že by jedna chvilka dokázala odmazat všechny ty léta střádané rány, Gellert Grindelwald byl ovšem silný člověk a po nepatrném zaklopýtnutí se zase dokázal skrýt za svou chladnou masku lhostejnosti. Bez ní by se těžko mohl ukázat před svými spojenci a už vůbec bez ní nesměl být spatřen svými odpůrci, kteří se už tak snažili po celém Německu (a vlastně i zbytku Evropy) roznést šeredné pomluvy o jeho maličkosti. 

„Pojď se mnou na ministerstvo. Věřím, že bychom měli panu ministrovi ujasnit pár věcí a myslím, že ti pomůže setkat se se svým bývalým nadřízeným. Slyšel jsem, že mu teď dělá poradce," prohodil k němu Gellert a teď, když se ocitli na ulici mezi lidmi, se z jeho hlasu naprosto vytratila jakákoli něžnost či familiárnost. Byl to znovu Gellert - poroučející, neoblomný, jako vždycky. 

Marius téměř nehnul brvou. Nečekal, že by Gellert ukázal svou slabost na veřejnosti. Takové uklouznutí by pro něho i pro Mariuse skončilo naprostou katastrofou, navíc v tom Marius už uměl chodit a nedalo se říct, že by byl nějaký amatér. Věděl, jak věci chodí, a pro své mnohé přednosti také dlouhá léta tvořil dokonalého špiona v samém srdci ministerstva. 

Ušklíbl se nad tou vzpomínkou. Tehdy, když se pod těmi nadutými hlavami krčil za psacím stolem a zapisoval jejich nabubřelá slova, kterými se ve zprávách chvástali svými úspěchy, se skoro obával doufat, že se z jejich područí kdy dostane. Pak se objevil Gellert a všechno se rázem změnilo. Jeho život dostal smysl a v jeho nitru vzplála nová naděje, že se jim jednoho dne bude moct podívat do očí a oni ho budou muset prosit o odpuštění. Dočkal se toho už dávno, tolik touženého respektu. Jen s jedním člověkem se ještě od té doby nemohl setkat. Jejich cesty se prostě ne a ne protnout. Skoro se obával, že už zemřel, jak se ale zdálo...

„Opět dělá problémy? Myslel jsem, že německé ministerstvo máme už plně pod kontrolou," zeptal se ho raději a pozvedl tázavě obočí, zatímco si jednou rukou upravil trčící pramen vlasů.

„Bohužel se zdá, že nesmíme ani na okamžik odvrátit zraky jinam. Jinak se naši nepřátelé začnou zase drát do vedení a to nemůžeme dopustit," odvětil mu Gellert po krátkém povzdechnutí, se kterým si sám začal zpravovat kravatu.

Pak mrkl Malewskiho směrem, nepatrně kývl hlavou a než se jeho společník stihl nadát, zmizel ve víru prachu za znělky tichého lupnutí. 

Marius dlouho neváhal. Sám si narovnal límec, upravil šálu nedbale přehozenou přes ramena a sám se přemístil. Nepotřeboval, aby mu Grindelwald dával jasné instrukce, ani adresu. Kulatou místnost ministra kouzel znal možná ještě lépe jak své boty. 

Když se v ní po zlomku vteřiny objevil, zjistil, jak moc se od doby jeho působení změnila. Někdo přemaloval odporně žlutou barvu stěn na čistou bílou. Muselo tomu být už ale nějakou dobu, protože u stropu praskala omítka. Uprostřed místnosti stál pracovní stůl topící se v pergamenech a všemožných lejstrech, které někdo očividně nestíhal pročítat a zpracovávat. Podél stěn se táhly dřevěné skříňky přetékající knihami, záznamy, kronikami. Přesně takové kdysi psával on sám. Během schůzek, soudů, svateb vysoce postavených kouzelníků. 

Celá ta podivně nostalgická atmosféra, to píchnutí vzteku, které se mu vetřelo do hrudi, ho donutilo se narovnat, vytáhnout ruce z kapes a spojit je za zády, zatímco si povýšeným pohledem prohlížel oprýskané těžítko, zlomené brky, napůl vypotřebovanou lahvičku s inkoustem a těžký kabát přehozený nedbale přes těžké křeslo za stolem.