Cruel (HP, FF)

Epilog

Kouzelnická společnost se s nově jmenovaným zločincem roku nijak nemazala. Jistěže se sem tam ozvaly hlasy proti jeho uvěznění nebo naopak byly pokusy o jeho osvobození, veškerý odpor se ale úřadům a bystrozorům dařilo potlačovat. Mohl za to nejspíš převážně fakt, že ačkoli se celý souboj dvou kouzelníků halil do závoje tajemství, všichni se shodli na jednom - Gellert Grindelwald se nakonec sám dobrovolně vzdal a nekladl žádný odpor. Snad i kvůli těmto pomluvám se žádný z jeho následovníků zrovna nehrnul do jeho záchrany. 

A tak po týdnech a týdnech procesů skončil černokněžník zavřený potupně ve svém vlastním vězení. Mezi stěnami, které sám vybudoval. Uprostřed rakouských Alp, na které ale ze své cely neviděl. Zazdili ho skoro zaživa a jeho celu obestřeli těmi nejsilnějšími kouzly, na které se zmohli. Nikdo z nich nechtěl podceňovat člověka, který rozpoutal dvě světové války a nikdo si nechtěl vzít na triko jeho útěk. 

Gellert Grindelwald osaměl. Ve tmě a uvězněný jen sám se svými myšlenkami se krčil na studené zemi a přemítal - přemítal nad vším a ničím. Možná, že se se svým rozhodnutím unáhlil. Nakonec ale bylo přece jenom správné. Albus žil a pokud se nic nepokazilo, dál pokračoval ve svém profesorování v té své škole. A co se Grindelwalda týkalo - uvěznění ho přece nezlomí, nebo snad ano? Nikdy nebyl z cukru. Za svůj život si prošel mnoha příkořími. A jestli tohle mělo být to poslední, tak ať.

*****

30. srpna 1996 - věznice Nurmengard, kdesi uprostřed Alp

Umírám. Umírám. Umírám. To slovo se odráželo od kamenných kvádrů ve zdech a vysmívalo se jim oběma do obličeje. Umírám. Píchalo Gellerta do srdce. Umírám. A znova. Znovu a znovu.

Pohled zesláblého starce skrčeného v samotném rohu cely se jen velice těžce zvedl k tlumenému světlu hůlky. Ten svit pro jeho oči způsoboval čiré utrpení. Už dávno si odvykl na světlo.

„Jak to - sakra - myslíš, Albusi, že umíráš?" procedil skrz zuby a pokusil se posadit, jen mu při tom ale zapraskaly kosti a hlasitě zaprotestovaly. A tak toho raději nechal a zůstal dál nedůstojně ležet na zemi. 

Chvíli bylo ticho. Albus Brumbál tam jen tak, skoro až nepatřičně stál. Dal tak Gellertovu podezřívavému pohledu čas přivyknout si na světlo natolik, aby si všiml jeho zčernalé ruky. Ihned věděl, odkud vítr vane.

 „Ty hlupáku. Ze všech zrovna ty ses na stará kolena neudržel a zahrával si s černou magií?" obvinil ho, hlas suchý jako poušť a drsný jako pilník. Když se mu z hrdla vydralo cosi, co měl být nejspíš hořký smích, znělo to spíše jako zakašlání. A taky to rychle přerostlo v zuřivý záchvat kašle, který ustaraného Albuse přece jenom dostal do kolen. Na okamžik přerušil světelné kouzlo a bezhlesně vyčaroval ze vzduchu pohár a do něho vodu, aby ji následně vnutil svému dávnému příteli do krku. Když se Gellert aspoň trochu uklidnil, nechal pohár zmizet a hůlku zase rozsvítil. 

„Našel jsem další, Gellerte," zašeptal a na okamžik sevřel bolestně víčka k sobě. „Ten kámen - myslel jsem, myslel jsem, že ještě bude fungovat. Že mi aspoň na okamžik vrátí Arianu, matku a otce. Že se jim budu moct omluvit, uzavřít všechno, co po jejich smrti zůstalo otevřené," jeho hlas zněl bolestivě a naléhavě a ačkoli se mu Grindelwald chtěl vysmát, nedokázal to. 

„Proč nefungoval?" zeptal se místo toho a zamrkal jedním okem po jeho ruce. „Kdo si s ním zahrával?" ptal se dál. 

Albus chvíli mlčel. Nevěděl, zda to dokáže vyslovit nahlas. Mluvil o tom už se Severusem, to ano, ale nikdy ne zcela upřímně. S tímhle černokněžníkem to ale bylo jiné. Neviděli se tak dlouho a přece - když tady teď oba trčeli v maličkaté cele bez dveří a oken, jako kdyby neutekl ani den od jejich posledního setkání. Jen jejich stařecké tváře a shrbené páteře vypovídaly o opaku. 

„Jeden můj bývalý student do něj vložil kousek své duše," odpověděl nakonec tiše a hlasem plným viny. „Znehodnotil ho rituálem černé magie a -," neměl ale šanci to dopovědět. Grindelwald mu totiž sípavě vskočil do řeči. 

„Ten hlupák vytvořil viteál? Copak neví, jak zrádná to je záležitost?" vyprskl. „A jak se mohl opovážit znehodnotit artefakt starší než většina našich zákonů." Hlas mu přetékal opovržením. Znovu se pokusil zvednout, ani tentokrát ale neuspěl. A tak si jen znovu odfrkl. 

„Je zasazený do prstenu," ignoroval jeh výlev Albus a dál pokračoval. „Měl jsem ho na sobě moc dlouho. Severus jed izoloval do mé ruky, nedělám si ale naděje. Zpomalil možná jeho šíření, navěky ho ale nezadrží. Do roka zemřu."

Gellert povytáhl obočí. „Severus? Tvůj nový -," chvíli hledal slova. „-přítel?"

Ačkoli se snažil nedávat to najevo, probleskla mu unavenýma očima žárlivost. 

„Je to můj podřízený," vysvětlil mu lehce otráveně Albus. „A nejsem tady proto, abych ti řekl, že do roka zemřu. Tedy -," zarazil se. „Přišel jsem se rozloučit, to ano. Už se nejspíš nikdy neuvidíme. Mám na tebe ale poslední prosbu."

Ach, konečně se Albus dostával k pravému důvodu své návštěvy. 

„Vím, že si nic nedlužíme, ale -," hlas se mu zasekl. Zdráhal se tu prosbu vyslovit nahlas, Gellert ale vytušil, k čemu se schyluje, a tak mu to ulehčil.

„Nastane čas, kdy lord Voldemort začne pátrat po bezové hůlce. Gregorovič mu pochopitelně neřekne mé jméno, protože ho nezná, on si ale najde mou tvář v jeho vzpomínkách a dozví se, kdo že to byl tentokrát ten zloděj, je to tak?"

Albus na něho jen překvapeně koukal. Netušil, že Gellert o Tomovi ví. Nevěděl, že ví cokoli, co se děje za těmito zdmi.

„Neřeknu mu, že ji máš ty, Albusi. Měl bys ale vědět, že nebude tak složité se dopátrat toho, kde hůlka leží. Pokud nechceš, aby padla do jeho rukou, bylo by nejlepší, kdyby její loajalita zemřela spolu s tebou."

„Já - nevěděl jsem, že -," zakoktal se Albus.

„Že vím o Voldemortovi? Ach, drahý, jsem sice zavřený v téhle plesnivé cele, to ale neznamená, že na mě všichni do jednoho zapomněli. Mám mezi dozorci mladého obdivovatele," zamrkal na něho ze své ne příliš důstojné polohy. „Občas mi chodí předčítat noviny. A velmi rád vypráví o chlapci, který zůstal naživu."

„Jistě, je to fascinující příběh," odtušil stále ještě překvapeně Albus. 

Na ta slova se postavil, s o něco menší elegancí než před padesáti lety. Chvíli tam ještě stál, jako kdyby chtěl něco dodat, něco důležitého, co mezi nimi ještě dosud setrvalo nevysloveno. Koneckonců měl poslední příležitost to říct nahlas. Nakonec ale řekl jen: „Sbohem, Gellerte."

A pak byl pryč. Zeď se před ním rozestoupila jen natolik, aby jí prošel zase zpátky na chodbu, a pak v cele uvěznila znovu Gellerta samotného. Ten mu nestačil ani odpovědět. Stejně by ale nejspíš neměl co říct. Nikdy na loučení nebyl. I tak ho ale píchavá bolest u srdce nepřešla. Věděl totiž, že tentokrát to bylo skutečně naposledy. Žádná další setkání. 

*****

Tak a je to tady. Konec. Po snad třech letech, možná i víc, jsem se konečně dobrala konce téhle fanfikce a musím říct, že je to zatraceně divný pocit. 

Ráda bych vám všem, co jsem tady se mnou skoro od samého začátku, i vám, co jste se připojili až někdy v průběhu, a vlastně i vám, co si tohle všechno přečtete už po dokončení, poděkovala za všechny krásné komentáře, hvězdičky i přečtení. To je totiž to, co mě mnohdy hnalo dopředu, co mě nutilo psát další a další kapitolu a nenechat tenhle příběh nedokončený, jako mnoho ostatních. 

Doufám, že jste si příběh Gellerta a Albuse užili. Pokud se ještě nechcete ze světa čar a kouzel odtrhnout, určitě zavítejte na můj profil, kde najdete pár dalších kousků - některé o Pobertech, jiné zase o těchhle dvou, další o úplně jiných postavách.