Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.17 - Zakrvácená růže

Netušila, kde to vlastně byla. Z toho obrovského sídla ji nepouštěli na krok, i když po něm se mohla pohybovat v celku volně. Udivovalo ji to. A taky trochu znervózňovalo. Všichni se k ní chovali až příliš mile na to, aby to bylo skutečné. 

Toho dne se rozhodla vydat do zahrad. Bylo vidět, že se o ně stará schopná ruka zahradníka a taky se paradoxně staly jediným snesitelným místem na tomhle všem. Všude jinde se cítila tak...svázaná. Ve vězení. 

Nedělala si ani ty nejmenší iluze. Ta zdánlivá svoboda, se kterou jí Grindelwald nechal chodit po domě, jak se jí zachtělo, byla pouhým přeludem a ničím jiným. 

Marně si lámala hlavu, proč to všechno Grindelwald dělá a co všechno to vlastně znamená, když zahnula k jednomu z mnoha zahradních altánků. Myšlenkami mimo tento svět. Snad proto ji nevyrušily kroky, které se za ní ozvaly, nebo možná muž plížící se k ní zezadu našlapoval tak tiše, že to nešlo postřehnout. Když ale stanul po jejím boku a srovnal s ní krok, všimnout si ho musela. Zvedla k němu pohled a instinktivně odskočila na kraj cestičky, až skoro do růží vinoucích se podél ní.

„Co tady děláte," vyjekla a objala se rukama. Ještě nezapomněla na ten pocit ohromné hrůzy, když z ní vytahoval onen dopis. Ještě nezapomněla na studený pot, který ji polil ve chvíli, kdy jí zašeptal do ucha ta slova. Do té doby ho měla za obyčejného a domýšlivého muže, co si o sobě myslel víc, než ve skutečnosti byl. Až tam jí došlo, s jakým typem člověka má tu čest. 

Gellert Grindelwald si z obličeje odhrnul vlasy a lehce se usmál. Ten úsměv se ani zdaleka nepodobal tomu toužebnému a nebezpečnému, kterým ji počastovával posledně. Ne. Teď jako kdyby z něj spadla jakási chladná maska a byl to...prostě člověk. Obyčejný, snad jen naprosto okouzlující. Opět se jí v žaludku usídlil ten nebezpečný pocit, jako když s ním seděla v Petrohradě v té kavárně. 

Jestli si všiml jejího strachu a rozpaků, nedal to na sobě znát. Prostě se zastavil kousek od ní a s tím samým úsměvem na ni zahlížel. Pak, jako by jen mimochodem, promluvil.

„Předal jsem Albusi Brumbálovi váš dopis. Neměl jsem sice čas na to, dohlédnout, zda si ho skutečně přečetl, ale..." zarazil se a zamrkal na ni. „To jste koneckonců chtěla, ne? Zavolat si na pomoc svého drahého kamaráda ze školy."

Nepoznala, jestli se jí vysmívá, protože mluvil stále stejně vyrovnaným hlasem. Ani na chvíli nezakolísal. Celou dobu ševelil jako ten nejsladší vánek. Jako kdyby ji na svá slova lákal jako vosy na cukr.

Zkoprnělá kývla. Nevěděla, co říct. Zaskočilo ji to.

A on to na ní poznal. Pobaveně naklonil hlavu na stranu a uchechtl se.

„Lidé ze mě dělávají krutého člověka. Většina z nich se prostě nechce podívat na věc z mého úhlu pohledu. Většina z nich prostě odmítá, že bych mohl mít pravdu. Že vlastně vůbec nejsem takový netvor, za kterého mě vydávají," zkonstatoval pak. Tiše si povzdechl a zahleděl se na růže u Poppyiných nohou, než se k nim zvedl a jednu ledabyle utrhl. Její trny se mu přitom zabodly do kůže a vytvořily tam na dlani táhlou ránu, ze které se téměř okamžitě začala valit krev. Dost krve, ale Gellert ani nemrkl a nechal růži krví máčet.

„Možná byste to mohla zkusit. Podívat se na věci z jiného úhlu pohledu, víte? Než mě a mé přátele odsoudíte." Pak se na ni dlouze zahleděl a zakrvácenou růži jí vetkl do vlasů. Netrhla sebou, v tu chvíli nedokázala vůbec nic, jen zkameněle stát na místě a vyjeveně na něho koukat.

Pak se otočil na patě a dal se na odchod. Teprve v té chvíli se pořádně nadechla a vyloudila ze sebe otázku, které ji pálila na jazyku posledních několik dní.

„Proč jste mě nezabil? Nemám pro vás žádnou cenu."

Zastavil se. Trvalo mučivě dlouho, než se k ní konečně obrátil s nakrčeným obočím.

„Byla byste raději, kdybych vás zabil?"

Nečekal však na odpověď.

„Nezabíjím kouzelníky jen proto, že pro mě nemají žádnou cenu. Kromě toho, přátelé Albuse Brumbála jsou i mí přátelé." 

Ten výraz, co se jí objevil v obličeji, si náležitě vychutnal. Na okamžik zapomněl na všechnu tu vstřícnou přetvářku a stáhl rty zase do úsečného úšklebku. 

„Vy jste - vy jste přátelé?" Zalapala po dechu. Nemohla to být pravda. To prostě...ne. Albus by přece nikdy... Ne. Nikdy by nemohl přátelit s člověkem, jakým byl Grindelwald. Podporovat cíle, které měl Grindelwald.

„Nikdy se o vás nezmínil," pronesla slabě. Odmítala tomu uvěřit. Nesměla to být pravda. Však to byl právě Albus, kdo ji před Grindelwaldem chtěl varovat.

„Oh, ano, jsme velicí přátelé. Známe se už celá léta," vydechl spokojeně Grindelwald. 

Zase se otočil k odchodu, tentokrát se ale zarazil uprostřed pohybu sám od sebe a zase se obrátil zpátky. V očích mu jaksi podivně blýsklo.

„Nedoufal bych, že vás přijde zachránit."

A s těmi slovy ji tam nechal stát. Ucho špinavé od jeho krve, růži vetknutou ve vlasech a s naprostou hůrou v očích. A Gellert kráčel zpátky dovnitř s vítězoslavným a vysoce spokojeným výrazem.

Mohl by ji prostě zabít, přemítal, ale jaká by to byla zábava? Sice se zařekl, že Albuse vyřadí ze svého života úplně, ale jako kdyby jejich osudy byly už až příliš spjaty. Kdyby se zbavil všech, na kom Albusovi záleželo, zbyl by mu pak už jenom on sám. 

Však Albus Brumbál za ním sám přijde. A až se tak stane, Gellert Grindelwald mu nabídne pomocnou ruku a třeba celý svět, bude-li to potřeba. 

*****

Škola skončila, takže bych měla mít trochu víc času na psaní. Takže vám tady přináším další kapitolu. 

Budu moc ráda, pokud mi dáte v komentářích vědět, co na ni říkáte! <3