Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.8 - Tajemství pro Mariuse

Hudební nástroje utichly a opera se najednou ponořila do absolutního ticha. Kdyby v tu chvíli někdo upustil na zem jehlu, jistě by to rezonovalo celým sálem, místo toho se ale po chvíli ozvaly váhavé kroky pánských polobotek. 

Hudebníci už neměli jen jednoho diváka. K muži se světlými vlasy se přidal druhý - o něco vyšší, oblečený do elegantního kabátu odrážejícího venkovní chladné počasí. Na usazeného shlížel zpoza kulatých brýlí a zřejmě přemýšlel, zda ho má z jeho myšlenek přerušit. Nakonec nejspíš usoudil, že ne, protože se mlčky posadil na sedadlo vedle a pohled beze slov upřel na pódium, kde se zrovna dvě ženy vyměňovaly u staromódního mikrofonu. 

Seděli tam mlčky dlouho. Marius si už tak zvykl na jeho tichou společnost, že sebou nepatrně škubl, když se jeho společník konečně ozval - hlas měl poněkud zastřený a nezněl ani trochu jako on sám. Něco v jeho tónu se třáslo, něco v jeho postoji prozrazovalo, že černokněžník bojuje se svými vlastními démony. Dokonce i tvář, jindy klidná a zastřená maskou neodhalující nic z toho, co se mu honí hlavou, dávala najevo, že něco není v pořádku. 

„Wagner ve mně vždycky probudil něco nepopsatelného," zahlásal tiše s jakousi hořkostí zaznívající z jeho slov, zatímco nepřítomným pohledem hleděl před sebe kamsi na střevíce zpěvačky, jejíž zpěv se odrážel od stěn a mrazil ho v zátylku.

Marius k němu natočil hlavu. Prohlížel si ho a snažil se přijít, co se děje. Grindelwald ale jako by si jeho pohledu nevšiml. Dál hleděl nepřítomně před sebe, dlouhými prsty poklepával na dřevěnou desku vedle sebe a pokračoval tím samým zastřeným hlasem. 

„Hudba, příteli, je jednou z mála věcí, kterou mudlové dokáží lépe než my. Můžeme se snažit sebevíc, nikdo z kouzelníků ale nedokáže vytvořit něco tak kouzelného, něco tak nadpozemského, aby to rozplakalo celé davy."

A když se Malewski podíval blíže, když zaostřil svůj vlastní pohled k očím svého přítele, skutečně v nich spatřil něco, co ještě nikdy předtím. Ty modré studánky - jindy chladná, ledová, zamrzlá hladina propalující každého, kdo se jen přiblížil k jejímu majiteli, se nyní leskla jako hladina oceánu při západu Slunce. Dokonce i jakási vřelost se v nich topila spolu s něčím nevysloveným. Gellert Grindelwald neměl daleko k pláči, jenže proč? Co mohlo takového kouzelníka dovést k slzám? Marius se neodvažoval zeptat. Doufal však, že se mu dostane odpovědi.

„Vzpomínáš na ten den, kdy mě vyloučili ze školy?" zeptal se ho a konečně k němu svůj skelný pohled stočil, stále ale působil jaksi nepřítomně. „Vzpomínáš na všechny ty, kteří na mě pohlíželi jako na nestvůru? Myslím, že jsem jim dal, po čem toužili. Chtěli, abych se stal monstrem, tak jsem rozpoutal dvě nejstrašlivější mudlovské války v moderních dějinách. Chtěli ve mě vidět vraha, tak jsem zajistil smrt milionům těch podřadných švábů, kteří dennodenně ničí tuhle planetu. Viděli ve mě nepřítele a možná jím jsem, a co?" 

Marius nevěděl, kam všechno tohle směřuje, ale vůbec se mu to nelíbilo. Znělo to skoro, jako kdyby Gellert začal litovat všeho, čeho dosáhli za ta léta snažení. Jako kdyby chtěl najednou skončit, stáhnout se. Začínal skoro znít, jako kdyby to chtěl všechno vzdát. Jenomže pak pokračoval.

„Neuvědomují si, že to všechno dělám pro ně. Nechápou, že celá naše komunita spěje pomalu, ale jistě do záhuby, pokud s tím něco nezačneme dělat. Nevidí, co vidím já, co vidíš ty, co vidí všichni ti, co bojují za naši věc. Nechápou, že budeme-li se dál skrývat, přijdeme o všechno, co je nám drahé. Nezbude nic než schránka bez kouzel, krev ne dost silná na jakékoli praktikování magie. Léta kouzelníci slábnou, dobrovolně se stahují do ústraní a nikdo nebyl dostatečně razantní, aby s tím něco udělal. Pověz mi, Mariusi, co je pár životů pro lepší budoucnost? Co je pár životů v porovnání s větším dobrem v budoucím, lepším světě? Děláme to snad pro lepší společnost, nezabíjíme bez účelu. Nemám snad pravdu, drahý příteli?"