Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.5 - Slepý mrzák

Chladnými chodbami se rozezvučely těžké kroky. K zamřížované cele se blížily dva páry mužkých nohou. Když se před právě těmi mřížemi zastavili, posměšně se na sebe podívali a prohodili cosi rusky, pak jeden z nich vytáhl z kapsy dlouhého pláště tlustý svazek klíčů a docela na jistotu jeden z nich zatlačil do zámku. Když jím otočil, jen to tiše cvaklo. A pak se dveře pomalu otevřely.

„Ty tam!" houkl a jazyk se mu pod tíhou cizího jazyku trochu motal. Pořád však zněl tvrdě a ostře.

V roku černé cely se cosi pohnulo. Nejdřív jen trochu, jako by se někdo převalil ve spaní, pak se však do sedu neohrabaně vyškrábala obrovská postava. Nejdříve vypadala prostě jako velká hrouda masa, nic zajímavého. Prostě obyčejný vězeň, že? Když se však ten muž postavil, bylo jasné, že není jen tak nějaký vězeň.

Místo jedné nohy mu z pánve trčel pahýl s už zacelenou ránou, ale přesto to muselo pořád bolet jako čert. A na obou rukách mu chyběly malíčky. A pak vyšel na světlo...

Místo očí se mu na obličeji vyjímaly jen dvě černé díry. Po bulvách ani památky, jen krvavé pusto-prázdno. Nos měl tak nějak nakřivo, jako by mu ho někdo snad desetkrát zlomil a zase neohrabaně narovnal.

Ti dva příchozí však ani nehnuli brvou, když toho mrzáka uviděli. Nejspíš to taky byli oni, kdo ho takhle zřídili. Prohlédli si ho netečným pohledem od hlavy až k patě a pak se jeden na durhého ušklíbli. 

„Seš volnej, Haasi," houkl po něm posměšně jeden a hodil po něm jakousi dřevěnou sukovici. „Pán se nad tebou asik slitoval. Nasral jsi tolik lidí, že máš co odprošovat."

Na to se oba rozesmáli a otočili se k mrzákovi zády. Nechali ho, ať se vyprovodí sám. Nebo ať ve spletitých uličkách Noterbachu zdechne, jim to bylo jedno. Slepec jim přeci neublíží.

*****

V následujících dnech po tom incidentu se mu Galatea na chodbách vyhýbala. Když snad mělo hrozit, že by se byť jen mohli potkat, změnila rychle směr a zablekotala něco o tom, že si zapomněla b kabinetu hůlku nebo něco podobného. Při jídle ji ve Velké síni taky nevídal - dokonce ji podezříval z toho, že skoro vůbec nejí, protože když se vyptával domácích skřítků, řekli mu, že o tom nic nevědí.

Byl z toho nešťastný. A ke všemu to byla všechno jeho vina... Cítil se hrozně. Kdyby nebyl tak pitomý, kdyby pořád nemyslel na GRINDELWALDA! Pro Melrinovy ponožky, on si nemohl pomoct. A teď to konečně začínalo být znát. 

Bude s tím muset bojovat. Bude muset tu touhu potlačit, ať to stojí, co to stojí.

*****

Jak on toho muže nesnášel. Toho samozvaného boha, pche. Ďábel to byl, a to ten největší. Nechal ho Rusům, jako by snad byl nějaká lovná zvěř. Div, že ho neuštvali.

Ty měsíce byly hrozné. Mučili ho, to ano. Týrali ho a nutili ho kňučet jako ztýrané zvíře. Tím taky byl. Nebyl víc než odporný tvor lačnící po každém doušku vzduchu.

Nejdřív mu odpárali nohu, utrhli ji kouzlem, jako by byl hadrová panenka. Pro tu bolest dva týdny nezamhouřil oka, ale oni se postarali, aby neumřel. Postarali se, aby vnímal. Aby věděl. Všechno. O všem. A přeci o ničem.

Po pár týdnech mu zlámali všechny prsty. Když mu je zase zahojili, ledabyle a bolestně, jako by na tom už nezáleželo, ukrutnou silou mu vylomili oba malíčky z rukou. Ta bolest byla ještě větší. A pak - plakal by, kdyby měl jak - to bylo nejhorší. Jednoho dne přišli v noci, nic neviděl. Nechtěl na to ani pomyslet. Připravili ho o jeho milované oči. O oči, které tolik miloval. 

Když se další den ráno probudil, doufaje, že uvidí tu jedinou věc, která mu v těch zašlých končinách a bezesných nocích dělala ještě radost... už nikdy neuvidí východ slunce. Nikdy. Nikdy neuvidí nic. Jedině, kdyby toho, koho nenávidí ze všech nejvíc, odprosil. Jenže má na to, takhle se ponížit? Znovu? A bude Gellert Grindelwald milosrdný? Přijde ho zase mezi své příznivce?