Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.19 - Pohár trpělivosti

Oba s prvním kouzlem váhali. Břemeno boje leželo na zádech každého z nich, přesto se však nikdo neměl k prvnímu kroku. Mířili na sebe hůlkou, měřili se navzájem pohledy a kroužili kolem sebe jako dva dravci bojující o právo vrhnout se na kořist první. Lidí se od nich stahovali ještě dál, někteří, ti vyděšenější, prchali kamsi dozadu - snad se schovat k výtahům, snad prostě jen utéct z možného dosahu kouzel.

*****

Marius se už prodíral davem. Usoudil, že ho nezajímá, kdo ho z ministerských zaměstnanců a návštěvníků pozná. Dávno si přestal brát k srdci, co si o něm lidi myslí, a nehodlal s tím začínat právě teď. Jestli měl být vrah, mohl jím taky být se vší parádou. Nikdy ještě neměl tolik svědků jeho beznadějné oddanosti vlastní věci. Většina z nich tady si nedokázala představit, jak daleko byl skutečně schopný zajít. Šeptaly se o něm historky, ano. Přeživší svědci povídali o hrůzostrašném pocitu děsu, který Mariuse doprovázel. Nikdo z nich ale netušil, že se historky mýlily. Marius ve skutečnosti uměl mnohem víc než budit hrůzu. Uměl z lidí vymáčknout každičkou kapičku citu, znamenalo-li to, že dosáhne svého. Už před nějakou dobou našel v bolesti ostatních potěšení. Už před nějakou dobou zjistil, že potřebuje, aby před ním lidi klečeli na kolenou, svíjeli se v bolestech pod pouhým jeho pohledem. Potřeboval vědět, že nad nimi má moc, potřebovat cítit ten příval adrenalinu v jeho žilách. Ten opojný pocit moci, absolutní nadvlády, to bylo něco, čeho nemohl mít nikdy dost. Závislost nepatří mezi šlechetné dámy. Bere si z člověka každičkou kapičku příčetnosti a za oplátku mu dává jen velice málo potěšení. Přesto však byl Marius Malewski za tu trošku potěšení ochoten dát úplně všechno.

Ne. Albus Brumbál mu v tom nezabrání. Nesebere mu všechno, co si za ta léta tak pečlivě nastřádal. Nepřekazí Gellertovi jeho plány. 

Lidé si ho všímali. Odskakovali od něho a vyděšeně na něho kulili oči, zatímco se snažili schovat za své sousedy. Ukazovali si na něj. Ti statečnější se ho snad snažili i zastavit, nemělo to ale smysl. On měl oči jen pro ty dva - pro Gellerta s jakousi oddanou něhou, s jakýmsi porozuměním, protože on za to přece nemohl. Nebyla jeho vina, že se nedokázal ani za ta léta přenést přes toho příšerného profesora. Na Albuse s čirou záští. Jeho vina to byla určitě. Musela být, jiné vysvětlení neexistovalo. Musel se prostě pořád plést do jejich životů. Nemohl si dál žít schovaný v těch svých Bradavicích, učit své hloupé studentíky a je nechat na pokoji. Musel se začít plést do věcí, do kterých mu nic nebylo, a musel Gellerta trýznit.

*****

Když se davem zase začalo šířit rozrušení, mrkl Gellert koutkem oka směrem, odkud přicházelo. V prvním okamžiku neviděl, co ho způsobilo, v dalším se ale mezi hlavami uhýbajících kouzelníků a čarodějek vynořila hlava hnědovlasého muže s poměrně širokými rameny. Kulaté brýle měl na zkřiveném nose položené nakřivo, vlasy rozcuchané - nic z toho se mu nepodobalo. Marius chodil přece vždycky upravený, na své vizáži si docela zakládal, teď ale jakoby veškeré své priority přeorganizoval. Co ovšem Gellerta zarazilo ze všeho nejvíc, to byla ta absolutní nenávist, se kterou se k nim blížil. Čelo měl nakrčené, tvář ztvrdlou nezvratitelnou záští, čelist zatuhlou, jako kdyby jí chtěl někoho rozdrtit. Nikdy, ani jedinkrát za těch mnoho let, co ho znal, neviděl jeho poměrně hezkou tvář zkroucenou v tak ošklivé grimase. 

Pak si všiml, že jeho pohled vůbec nepatří jemu, ale jeho protivníkovi. A náhle mu došlo, co to všechno znamená. už dávno si všiml Mariusovy žárlivé povahy, jeho chladnému přístupu k Albusovi, nikdy by ho ovšem nenapadlo - v tu chvíli zrudl vzteky a trhl jeho směrem hlavou, aby ho zastavil. Jeho pobočník si ho ale nevšímal. Měl příliš práce s probodáváním Albuse pohledem.