Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.4 - Slzy a smrt

Jejich předsíň nebyla tak velká na to, aby se tam mohlo odehrávat tak velké drama. Jenže když se Aberforth přišel konečně podívat, co se děje a spatřil svého bratra jednou nohou z domu, vše se zastavilo. A bylo jedno, jestli se zrovna nachází na veliké pláni nebo ve stísněné místnosti na boty. 

,,Kam si jako myslíš, že jdeš?" vyštěkl na něj. Ve tom okamžiku zapomněl na to tvářit se jako nabubřelý kluk, kterého nezajímá nic jiného než Ariana a jeho miláčci - kozy, které se pokojně pásly na zahradě. Do jeho hlasu se vkradlo rozhořčení, ale i smutek a lítost. Ať byl na svého bratra sebe škaredší, nenechal by ho je opustit.

,,Musím na pár týdnů odjet, Abe. Postarej se prosím o Arianu." V hlase se mu zračila omluva, ale vyhýbal se přímému očnímu kontaktu. Cožpak si Aberforth nezasloužil, aby k němu byl přinejmenším upřímný? Cožpak toho chtěl tolik?

,,Lžeš. Už se nevrátíš," zamračil se. Znovu, i po letech, ho zklamal. A mohl se za to nesnášet sebevíc, ale bolelo to. Sakra hodně to bolelo.

,,Jistěže se vrátím," avšak ani tento příslib, který z Albusových úst vyšel, nezněl upřímně. Bylo v něm více falši, než předtím. A Abe dostal náhle vztek. Náhlý, ale jistě oprávněný. Vždyť ten Grindelwald otrávil jeho bratrovi mysl! Jak jen mohl - takhle opustit rodinu?

,,Nemůžeš nás tady takhle nechat. Ne teď. Však víš, jak špatně na tom Ariana je!" rád by se na něj rozkřičel, ale Ariana, která seděla ve vedlejší místnosti a vesele si zpívala, ho udržela potichu.

,,Tak pojede se mnou. Jistě jí prospěje přímořský vzduch - víš, jaké účinky může na zdraví mít."

,,Nebuď směšný," zašklebil se kysela Aberforth. ,,To nemůžeš myslet vážně. To jakože fakt seš takovej idiot, Albusi?" 

Albus však bral všechny jeho nadávky s klidem. Jen potřásl hlavou a otočil se k odchodu. A ten světlovlasý zločinec jen blýskl vítězoslavným úsměvem po Aberforthovi. 

,,Jestli teď odejdeš, už se nikdy nevracej," zakřičel na něj. Jeho nervy, které doteď držely jen na vlásku, konečně ruply a on se neudržel. 

Albus se neotočil. Jen si povzdechl a vyhledal prosebným  pohledem ten Gellertův. 

A ten se s medovým hlasem obrátil na Aberfortha. ,,Měl bys to pochopit. Tvůj bratr chce udělat něco pro větší dobro."

,,Ale jděte do hajzlu s tím vaším vyšším dobrem! Jsou to nesmysly. A každej slušnej kouzelník to moc dobře ví!" Málem si vyřval plíce. Tolik nadávek mu přicházelo na mysl. Chtěl křičet dál, chtěl zmlátit toho německýho bastard. Jenže Gellert Grindelwald taky zbrunátněl vzteky. A než si stihl Aberforth nebo kdokoli jiný uvědomit, co se chystá udělat, už se svíjel na zemi ve strašlivých křečích a kvílel bolestí. Netušil, jak dlouho takhle trpěl. Po nějaké době však bolest odezněla a zůstal po ní jen otřesený malý kluk choulící se na zemi s hůlkou křečovitě sevřenou v ruce. 

Když vzhlédl, spatřil Albuse stojícího k němu zády. Mířil hůlkou na Gellerta a vyděšeně si ho měřil. 

,,Gellerte, schovej tu hůlku," vyzval ho prosebně. Tou svojí na svého přítele mířil, ale chvěla se mu ruka. Kdyby se teď pokusil o nějaké kouzlo, nejspíš by stejně netrefilo cíl.

,,Albusi, tos ještě nepochopil, že tvůj bratr tě nikdy nenechá odejít? Bude tě držet tady. Postupně tě stáhne na samotné dno," Gellert ho propaloval chladným pohledem. Pokud v ní Albus kdysi spatřoval něhu, radosta přátelství, teď v nich viděl jen chlad a nekonečnou zlobu. 

,,Proč se tolik zlobíš, Gellerte?" jeho hlas zněl skoro až plačtivě, ale snažil se kontrolovat. Jenže bylo to skutečně možné? Kousky se začaly skládat dohromady a mu začalo docházet, co před ním zůstávalo celé léto utajeno.

,,Necháváš se omezovat, a pro co? Takhle nikdy ničeho nedosáhneš, příteli," odvětil chladně. Hůlku nesklopil. 

,,Je to takový hřích, že mi záleží na rodině?" zeptal se nechápavě. Jeho mozek nedokázal pochopit, proč se najednou jeho nejlepší přítel chová tak odtažitě. Proč se k němu chová jako k cizímu? Vždyť on moc dobře věděl, co pro něj jeho rodina znamená. Věděl, co všechno obětoval, aby je uchránil před úřady a Merlin ví čím ještě. 

,,Ach, Albusi, však já ti otevřu oči."

Sklonil hůlku a na nepatrný okamžik polila Albuse úleva, že se přeci jen všichni nakonec dokáží nějak domluvit bez hůlek. Jenže pak mu do spánku narazila ostrá bolest a on padl na kolena. 

Viděl věci. Hodně věcí. Obrazy se kolem něj míhaly a byly strašlivé, hrozivé. Lidé zabíjeli lidi, voda se vylévala z řek a on tomu jen přihlížel, aniž by byl schopen cokoli udělat. Byl bezmocný, jako nikdy předtím. A pak najednou byla chvíli tma. A pak otevřel oči do ostrého světla.

Aberforth se mezitím zvládl postavit. Metal na Gellerta jedno kouzlo za druhým, jenže jeho soupeř byl viditelně tím silnějším. Nemohl vyhrát. Vždyť ho Gellert zabije, pokud nezakročí! Na chvíli zapomněl na celé ty týdny plánování a schůzek a dopisování, na chvíli zapomněl, že proti němu stojí jeho přítel, se kterým si tolik rozuměl, se kterým sdíleli společnou řeč. Viděl jen bezmocného malého bratra a v hlavě se mu znova a znova přehrávala scéna z jeho dětství, když se Ariana uzamkla sama do sebe po tom napadení.  Vyslal první kletbu a co na tom, že to nejspíš byl ten moment, kdy nadobro uzamkl svou cestu ke Grindelwaldovi. Vždyť chtěl ublížit jeho rodině! A pak další a další záblesky světla. Jedno za druhým, sem a tam létaly a rozbíjely, co jim přišlo do cesty. 

A pak se všechno zpomalilo. Přímo před ním se mihla žlutá hříva. Nikdo z nich si nevšiml, že Ariana vyrušená hlukem vstala ze židle a přišla se podívat, co se děje. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak padá k zemi, ústa nepatrně otevřená a oči skelné. 

Aberforth vedle něj hlasitě bolestně zavyl. Vrhl se k ní a něco volal, ale Albus neposlouchal. Vyjeveně hleděl vpřed, ale jakoby neexistoval. Co se to dělo? Ještě před chvílí bylo vše v pořádku. Proč se teď všechno hroutilo?

Ani jeden z nich si nevšiml, že Gellert již s nimi není. Jakmile se Ariana skácela k zemi, vyklouzl ven a přemístil se pryč. Jenže na ničem z toho nezáleželo. Ariana byla mrtvá. A byla to jeho chyba, došlo mu. To on za to mohl. Ať už to bylo jeho zaklínadlo, které ji zabilo. 

,,Zabils ji!" zahuhlal zničeně Aberforth, který nejspíš došel ke stejnému závěru jako Albus. A Albus na to nebyl schopen říct jediné slovo. Jen se zkroutil na zem vedle svého bratra a ponořil se do moře slz.