Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.21 - Vyrušení

„Mariusi," oslovil Grindelwald svého přítele a nejlepšího služebníka v jednom. „Potřebuji, aby ses postaral o Levitze."

Marius Malewski se na své židli narovnal. Ostražitě pohlédl na Gellerta a nadzvedl obočí: „Levitze? Mám zabít Levitze? Myslel jsem, že je to náš nejlepší muž na odboru záhad."

Gellert se zamračil. „Byl. Začal moc mluvit. Musíme se ho zbavit dřív, než někomu vyžvaní další tajné informace."

„Miluje tě," povzdechl si Marius. „Už ses rozhodl definitivně? Podobného jen těžko najdeš."

„Jeho patetické city mu zaslepují úsudek. Ještě dneska se plánuje doznat ke svým činům a hodlá zmínit mé jméno. Nemůžeme dopustit, aby k tomu došlo."

„Ale zabít jej-" chtěl ještě Marius namítat, ale Grindelwald jej prudkým mávnutím ruky přerušil. 

„Nehádej se se mnou, Mariusi. Ne dnes. Přidej se ke mně na večeři."

A Marius poslechl. Vždycky poslechl. Protože se Gellertovi zavázal. Protože to byl jeho přítel. A postupem času možná i víc. 

***

Levitz seděl na židli před ministrem kouzel. S hrdě zdviženou bradou hleděl muži do očí a ani jednou neuhnul, když jej opovržlivě přelétal pohledem. 

„Takže si to ujasněme. Přišel jste se přiznat k sympatizování s kriminálními živly šířícími myšlenku, že by se kouzelnické společenství mělo přestat skrývat. Tvrdíte mi tady z očí do očí, že opovrhujete mudly všeho druhu a zasloužili by si jen za svou existenci smrt," ve tváři byl brunátný vzteky nad tou drzostí. „Uvědomujete si, že pokud mluvíte pravdu, mezinárodní sdružení vás odsoudí k mozkomorově polibku?"

Levitz se na židli zavrtěl. Ne nervozitou, ale potěšením! To ministra kouzel dopálilo ještě víc. 

„Přiveďte mi Malewskiho!" štěkl na svého zástupce, který ty dva zatím sledoval z rohu místnosti. Nyní se zatvářil nervózně.

„Marius Malewski má dnes volno. Zažádal o něj už před pár týdny a-" jeho šéf ho ovšem nenechal domluvit. 

„To mě nezajímá. Chci Malewskiho a hned. Pokud leží na pláži, dotáhněte ho sem, je mi to jedno. Potřebujeme ho, abychom mohli Levitze vyslechnout," štěkl po svém podřízeném. 

Zástupce se neochotně postavil. Rád by odporoval, ale nebylo by to k čemu. Situace byla vážná a pokud se tenhle mladík vážně chtěl doznat, pak mohl něco vědět. A pokud něco věděl, mohli by se posunout k dopadení hlavy celého hnutí. 

Vycouval z místnosti se skloněnou hlavou. Ministr za ním ještě houkl: „A Malachiaszi, ať jste tady do půl hodiny.!

***

Marius Malewski si zrovna dopřával příjemnou večeři s Gellertem Grindewaldem. Pro jednou hodili pracovní záležitosti za hlavu a mohli si popovídat jen jako přátelé. Když už všechno jídlo ze stolu zmizelo, ať už v jejich žaludcích nebo zpátky v kuchyni, podíval se na něj Gellert tím pohledem, kterým tehdy před Brumbálem. Vášeň, touha. Kdyby Marius nebyl profesionální lhář, podlomila by se mu pod tíhou toho pohledu kolena. 

Když se k němu naklonil, začalo mu srdce tlouct tak rychle, že málem vyskočilo ven. Všechny svaly v těle se mu napjaly očekáváním polibku, ale jeho rty se jen otřely o Mariusovu šíji. Pak se odtáhl a s potutelným úšklebkem si ho změřil dlouhým pohledem. 

„Ale ty jenom hoříš, příteli."

Na ta slova musel Marius zrudnout ještě víc, protože se Gellertův úšklebek ještě prohloubil. „Je tady horko. Co kdyby sis sundal tu příšerně těsnou košili," navrhl. 

Jak by na to mohl Marius přistoupit? Jak by na to mohl nepřistoupit? Toužil po jeho polibcích víc než po čemkoli jiném. Toužil po jeho uznání. Toužil po jeho pohledech. Toužil po něm. 

Gellert pohledem neuhýbal. A Marius nechtěl dělat, co mu říká. Toužil dělat, co říká. Jeho prsty se pomalu zvedly až k prvnímu knoflíku. Druhému. Třetímu. Už byla vidět nahá hruď. Už na prsou cítil chlad vycházející z otevřených oken, ale bylo mu to jedno. Horko v obličeji se stupňovalo. A...ještě někde jinde.

Košile padla na podlahu kousek od jeho židle, ale on to jen sotva vnímal. Hleděl do nádherným studených očí svého pána a přítele. Ten se na něj pořád bez rozpaků díval, prohlížel si každou píď jeho těla. 

Pak se zase pousmál. „Vidím, že košile nestačí. Pořád celý hoříš. Co kdyby sis sundal i ty kalhoty?" Jeho hlas zněl jako ta nejnádhernější andělská píseň. Chvalozpěv pějící ódy na jeho krásu. Mohl by říct v tu chvíli cokoli a Marius by mu za to líbal nohy. Líbal by mu cokoli by si zamanul. 

Mariuse muselo ochromit nějaké kouzlo. Protože by nikdy před tím nic z tohohle neudělal. I tentokrát ale cítil vlastní ruce, jak bez rozmyslu putují k zipu u kalhot a pomalu, mučivě pomaloučku ho začal rozepínat. Pak knoflík. A pak už i kalhoty ležely na košili, na chladivé zemi, a on tam seděl jen ve spodním prádle. 

Gellert se konečně zvedl. Pohledem stále kroužil po Mariusově těle, teď k němu však kráčel pomalými kroky i sám. Pořád oblečený. Naklonil se nad něj, zlatá hříva vlasů mu spadla do obličeje. 

Ach jak on byl krásný. Jako bůh, jako anděl, jako...jako...jako ďábel. Studenými dlaněmi mu přejel po stehně, až Mariusovi naskočila husí kůže. Už, už, už. 

„Prosím," zasténal a hlas se mu chvěl. 

Gellert se ho přestal dotýkat. Místo toho se k němu naklonil ještě víc a rty se mu otřel o ucho. Horký dech, Další vlna zamrazení. „O co mě prosíš?"

Mariusovi ta slova nešla na jazyk. Neodkázal je vyslovit. Bylo na nich všechno špatně, ale přece se zdála být tak správná. 

Gellert vyčkával. Trpělivě, tiše. Jeho klidný dech se otíral o jeho ucho s nádhernou pravidelností. 

Tik tak. Tik tak. 

„O všechno," hlesl Marius a prohnul se v zádech. „Dej mi co chceš. Jsi můj pán. Budu poslouchat. Jak jsem slíbil, slibuji znovu. A ještě jednou."

A pak konečně dostal ten polibek. Tolik očekávaný a zakázaný polibek. Plný vášně. Plný touhy. Plný oddání. 

A pak už se schylovalo k něčemu víc, toužil po něčem víc. Chtěl to. Jenže Gellert se odtáhl. Hřbetem ruky mu přejel po tváři a škrábl jej do ní dlouhými nehty. Omylem, nebo záměrně. Na tom nesejde.

„Dnes ne, příteli. Máš ještě práci."

Na ta slova se otočil na místě a nechal ho tam samotného. V tiché místnosti. S okny dokořán. 

Malátně se oblékl, jako ve snu si zavázal kravatu. Pak do místnosti jako divoká voda vtrhl ministrův zástupce. Gellerta už neviděl, ale Mariuse zrudlého a zhrzeného, jako stojí u stolu, ano.