Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.14 - Salva jásotu

V salónku se toho dne tísnilo více lidí než obvykle. Čalouněná křesla byla snad všechna obsazená a konferenční stolek musel být z místnosti odklizen úplně, aby se do ní vešlo bezmála třicet kouzelníků a čarodějek. 

Nacházeli se tu lidé různých národností, od Němců přes Francouze a Poláky, kdo by se však zaposlouchal do šumu třiceti hlasů, zaslechl by mezi nimi i ruštinu a češtinu. Nikdo si dnešní shromáždění nechtěl nechat ujít - nikdo by se toho ani neopovážil. Koneckonců, tím, že je sem dnes Gellert Grindelwald pozval, jim prokázal ohromnou úctu. Ukázal jim tím, že to jsou oni, komu věří ze všech nejvíce, koho si ze všech nejvíce váží. Nedostavit se by znamenalo urážku. 

Samotný černokněžník ovšem ještě nedorazil, a tak se spolu s napětím nesl místností i tichý šum mnoha hlasů, jak se jednotliví členové Grindelwaldova nejbližšího kruhu zaplétali do někdy plytkých, jindy zvědavých rozhovorů se svými společníky.

„Proč myslíte, že si nás dneska zavolal do Berlína? Jindy mě navštěvuje osobně v Praze," naklonil se jeden mužík k dámě v dlouhých zelených šatech a nepatrně našpulil pusu. 

Dáma na něho pohlédla zpátky, jako kdyby ho viděla poprvé v životě, a nepatrně nakrčila nos, zatímco trhla kostnatými rameny: „Nemám nejmenší tušení, nejspíš to ale bude důležité."

O kousek dál seděli na květované sedačce dva muži a nakláněli k sobě hlavy tak spiklenecky, až z dálky působili jako dva milenci pohrouženi do hříšného tance. Neprováděli ale nic nepřístojného, tedy, pokud jejich klevety považujete za přijatelné. 

„Má zpoždění, říkal, že tady máme být v půl sedmé přesně," stěžoval si jeden.

„Trpělivost, Filipe, nejspíš ho zdrželo něco důležitého," klidnil ho druhý.

„Důležitého? Pokud za důležité považuješ pelešení se s tím jeho pobočníkem," vyprskl posměšně a s neskrývaným odporem nakrčil obočí. 

Jeho společník jenom pozvedl obočí, ale nijak se k jeho poznámce nevyjádřil. Ani na to koneckonců nezbyl čas, protože v následující chvíli se dveře vedoucí do salónku otevřely dokořán a na jejich prahu stanul ten, kdo byl předmětem většiny místních rozhovorů. V jeho patách, k všeobecnému popuzení, skutečně kráčel i Marius Malewski, kterému stačil jediný studený pohled po místnosti, aby zjistil, že na něho většina zahlíží s nedobře skrývanou záští.

Marius si nikdy nepotrpěl na nějaké společenské akce, takže se stranil všech čajových dýchánků, plesů i charitativních akcí, které pořádali Gellertovi následovníci a které mu měly zajistit další příznivce. Jistě, na některé z nich se dostavit musel, protože Grindelwald potřeboval někoho, kdo mu bude krýt záda, kdyby se celé diplomatické jednání zvrtlo, většinu času ale strávil sám se skleničkou šampaňského posedávajíc někde v rohu. Nestál o klevety, nechtěl se zaplétat do víru tance a upocených dam v širokých a kýčovitých róbách, které byly příliš staré na to, aby jim to v kole zábavy slušelo, přesto ale dělaly všechno proto, aby si pro sebe ulovily ty nejmladší muže v sále. Kolikrát se o něho některá pokoušela, mrkala na něho dlouhými umělým řasami a sápala se mu po knoflíčkách u košile, všechny ale utnul. Nakonec to i tu poslední přestalo bavit a nechaly jej být. O to víc pověstí se o něm ale začalo mezi smetánkou šířit a nakonec se drby roznesly i mezi obyčejné lidi.

Nikdy si příliš nezakládal na tom, co si o něm ostatní myslí. Věděl, že to není nic dobrého. Věděl, že jím opovrhují. Někteří, protože měl ke Gellertovi tak blízko, protože byl jediným, komu důvěřoval. Jiní proto, že se až příliš zapletl do černé magie a nechal se pohltit mocí. Všiml si, s jakou ostražitostí ho míjí na chodbách, jak si od něj radši drží odstup, aby ho snad jen svým pohledem nepopudili. Znali historky o tom, jak trestal pro svého pána ty, co ho zradili. A taky slyšeli o tom, že ztrácí rozum, že ztrácí příčetnost, že se až příliš nechává pohltit svou mocí a zlé kletby mu zamlžují úsudek.

Občas přemítal nad tím samým. Přišel o rozum? Tolik se změnil od dob svého mládí. Už dávno odhodil všechny svoje ideály, své představy o kráse světa. Zapomněl, jaké to bylo dívat se na svět zpoza růžových brýlí. Když se teď rozhlédl kolem sebe, viděl jen šedou změť budov, lidí a trpících duší, které si přece zasloužily být zachráněny. A když nemohla být zachráněna duše, jako u tolika mudlů, kteří za svůj život natropili už dost zlého, pak nezbývalo nic jiného než osvobodit tělo od duše. 

Mohla za to černá magie, se kterou už dávno neměl žádné zábrany? A i kdyby. Udělala ho silnějším, mocnějším. Ti, kterým musel sloužit, se ho teď báli. Respektovali ho. Neměl jediný důvod litovat toho, čím se stal. Vyrostl, dospěl. Už nebyl dvacetiletý mladík, co nevěděl, co se životem. Kdyby mohl, všechny tady by zničil. Stačil by mu k tomu jediný pohyb hůlkou.

Opětoval tvrdý pohled jednoho obzvláště zamračeného muže sedícího v křesle, který na něho zahlížel, jako kdyby mu snad vyvraždil celou rodinu. Jako bůh pomsty. Marius věděl, s kým má tu čest - hlava českého ministerstva kouzel. Loutka, která si o sobě myslela, že je loutkářem ve svém vlastním představením. 

Zavřel za sebou dveře a sám pro sebe se pousmál. Hra se měla konečně rozjet. Hlavní zvrat se blížil. Zítra... zítra tahle válka konečně nabere svého konce. Zítřek bude novým dnem. Kouzelnický svět se probudí do zcela nové, lepší éry. Kouzelnický lid zjistí, že je konečně po mnoha letech utlačování, svobodný. Že zase může svobodně dýchat, kouzlit - však kdy naposledy se nemuseli čarodějové bát vytáhnout hůlku na ulici? Kdy naposledy rodiče úzkostlivě nedrželi své čárami nadané děti doba ve strachu, že před mudly provedou nějaký magický kousek nedopatřením? 

„Drazí bratři, drahé sestry," začal Gellert skoro až obřadně a div že nezářil. I on měl radost, pochopitelně. Celoživotní sen se měl stát skutečností. „Zítra dokončíme to, na čem jsme tolik let společně usilovně pracovali."

Upíralo se k němu třicet pohledů. Každý z přítomných na něho zahlížel s jakousi úctou, která se nedala popsat jinak, než jako nadpozemská. Jako kdyby je někdo očaroval, přitom vše, co Gellert Grindelwald musel udělat, bylo začít mluvit. Ne. Zpívat, básnit, pět. Jako kdyby byl Bůh a oni jeho poddaní. Jako kdyby je všechny stvořil a oni byli nuceni poslouchat s bezmezným obdivem, ať už chtějí nebo ne. 

„Skončíme tu hroznou válku a spolu s ní utrpení našich přátel kouzelníků po celém světě. Ukážeme jim pravdu a snad přesvědčíme ty, co se ještě stále tolik vzpírají, aby otevřeli oči," pokračoval. „Otevřeme bránu do lepšího světa, dokončíme boj za větší dobro a začneme budovat novou společnost beze strachu a skrývání."

Na chvíli se odmlčel, aby vyslal jeden spokojený úsměv k Mariusovi. A ten hned věděl, co znamená. Četl mu to z očí.

Po tolika letech, příteli, je to konečně tady. 

„Budete zítra se mnou, až se zbavím našeho mudlovského přítele a odhalím kouzelníkům, jakých zvěrstev jsou mudlové schopní? Budete se mnou, až jim odhalím teror, který nás čeká, pokud nedáme mudlovskému výzkumu zábrany?" zvolal plný entusiasmu a náhlého adrenalinu, který se mu vliv snad do každičké buňky v těle.

Odpovědí mu byl bouřlivý jásot, který div celý salónek nezbořil.

A jak Gellert stál uprostřed té vřavy a shlížel na své následovníky s pýchou sobě tolik podobnou, myslel jen na jednu věc.

Tohohle všeho jsme mohli dosáhnout spolu, Albusi. Měli jsme stát bok po boku až do samotného konce. Nemuseli jsme stát proti sobě na opačných stranách barikády. Kdyby sis tehdy vybral mě... mohli jsme být takhle šťastní.

*****

Jak říkám, řítíme se do finále. Těšíte se?