Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.2 - Gellert

,,Ano, skutečně. Nevěříte? Mám vám snad donést nějaký důkaz?" zasmál se světlovlasý mladík a pohodlně se opřel o dřevěný plot výběhu s ovcemi, které se za oběma přítomnými spokojeně pásly.

,,To bych po vás ani nemohl chtít, Gellerte. Jen povídejte dál," opětoval mu úsměv hnědovlasý a s očima planoucíma uchváceností na něj pohlédl.
,,Vaše historky bych mohl poslouchat pořád."

Gellert jej přelétl zkoumavým pohledem.

,,Ještě nikdy jsem nepotkal někoho jako jste vy, Albusi," poznamenal, po pobavení nebylo v jeho hlase náhle ani památky. Místo toho z něj čišela radost, čirá a průhledná radost a - snad i něco více?

,,V tom vás mohu zcela ujistit, Gellerte. Nikdo totiž není jako já," mrkl na něj Albus. ,,Mohu vám však říci naprosto to samé."

Gellert Grindelwald se nepatrně pousmál. Nejspíše je nutno podotknout, že to nedělával často, tedy, nedělával to skoro vůbec, než potkal Albuse.

Gellert Grindelwald byl vůbec zvláštní kouzelník. Mnozí mu předvídali slavnou budoucnost na vysokém postu na německém ministerstvu kouzel - šarmantní a kouzelnicky zdatný na to byl víc než dost. Ach, jaká jen byla škoda, když ho začaly lákat zcestné myšlenky. Cožpak se slušelo, aby student praktikoval vysokou formu černé magie? A co ty strašlivé pokusy, o kterých Kruvak raději ani na veřejnosti nemluvil? Tak padl Grindelwald v očích mnohých, ale jeho sebevědomí jenom vzrostlo.

Opustil školu, se slávou, jakou ještě Kruvalské stěny neviděly, a s plamenými slovy plnými vychytralosti. Ach, jak on ten Gellert Grindelwald svým spolužákům chyběl. Kdo je nyní měl bavit pestrými kouzly, jaké nikdo z nich neznali? Kdo s nimi po večerech měl debatovat na závažné nedostatky kouzelnické politiky? A kdo měl nyní excelovat ve všech hodinách, když ta pozice odjakživa patřila Gellertovi?

Pozdně si učitele uvědomili, o jak bystrého studenta přišli, a tak, snad aby svou chybu odčinili, zařídili, aby jeho hůlka nebyla zlomená. Vyhnali ho že školy jako psa, snad by ho i uštvali, ale na to si ho až příliš lidi stále vážilo. Avšak on už se na Kruval nikdy nevrátil - křivdy, které si stále nesl na svých ramenech, sice za ta léta shodily pár kil, ale stále je cítil při každém pohybu. A těm lidem nikdy neodpustil - však se jim za to i po dlouhých letech pomstil.

Ale dost už o Kruvalu - ta škola není ani zdaleka tak zajímavá, jako to, co vám chci vyprávět. Vždyť jsme právě byli u setkání dvou největších čarodějů své doby. Co by mohlo být zajímavější?

Gellert cítil jeho magii silně. Silněji, než u kohokoli jiného. U Merlin, vždyť ten Brumbál pronikl do zákoutí magie tak vzdálených, že to ani nebylo možné. Když se jeho rty jemné otřely o hřbet jeho ruky, ucítil to chvění. Kouzla, přátelé. Brumbál jich byl plný. Jenže tu bylo ještě něco, co ho na Brumbálovi zaujalo. Jeho tvář byla mladá, nezkušená. Ale jeho oči. Ach, ty oči. Když do nich pohlédl, měl pocit, že se v nich topí. Že ne dohlédne na dno, jak byly hluboké. A moudrost, která z nich vytékala - moudřejší oči Gellert v životě neviděl.

Dalšího dne mu poslal sovu,kterou si vypůjčil od tety Batyldy. Dopis byl krátký, ale vložil veškeré úsilí do jeho laskavosti.

A odpověď mu přišla obratem. Když rozbaloval roličku pergamenu, chvěl se vzrušením.

Vážený Gellerte,
Velice mne potěšila vaše slova. I já jsem si večer strávený s vámi velice užil a doufám, že mi věnujete další ze svých večeru. Snad bychom jej mohli strávit nad partičkou šachů. Mohu se tak přesvědčit na vlastní oči, že jste v nich tak dobrý, jak jste se mne včera snažil přesvědčit.
Albus P. W. B. Brumbál