Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.19 - Náhlá změna větru

A čas neplynul o nic pomaleji ani v Bradavicích, ačkoli by se mohlo podle chladných zdí zdát, že se zde už před nějakou dobou zastavil. Studenti přicházeli a odcházeli, stáří učitele se odebírali na odpočinek. Albus i Galatea nicméně ve škole stále byli, snad zase s o něco málo méně pošramocenou duši, pokud je teorie o tom, že čas léčí, pravdivá.

Seděli právě spolu ve věžní učebně jasnovidectví a hnědovlasá profesorka se zamyšleně skláněla nad šálkem s čajovou sedlinou. Mžourala do něj oči už hodnou chvíli a Albuse začínala přepadat nervozita, když sledoval její čelo nakrčené starostmi a rty stáhnuté do neprostupné čáry.

Nakonec to nevydržel a ticho protrhl tichým a váhavým odkašláním.
,,Děje se něco?"
Tajům jasnovidectví nikdy tak úplně nepropadl. Ne, že by to ovšem nezkoušel. Když ještě sám studoval ve škole, docházel za starou profesorkou Twesteyovou, která o sobě tvrdila, že dokáže vidět věci minulé i budoucí, dosud nevídané a zastřené v mlze. Hned na samém začátku ovšem zjistil, že takovým věcem nevěří a že je stará profesorka buď už prostě moc stará a senilní, nebo si že všech okolo dělá blázny.

Galatea hodnou chvíli nereagovala, po chvíli ovšem od šálku konečně zvedla pohled a zamrkala jeho směrem. V očích se jí leskly slzy. Zamrazilo jej. Mohl si o věštění z čajových lístků myslet, co chtěl, ale jeho přítelkyně tomu věřila. A věci, které v nich viděla, se jemu samotnému většinou příliš nezamlouvaly.
Pozvedl v tiché otázce obočí.

,,Vidím to tam zas. Srpek měsíce značí, že se brzy odehraje něco velice špatného, podívej," řekla chraptivě a ruku s šálkem mu strčila až pod nos, aby se mohl dám přesvědčit.
,,K tomu mívám v poslední době příšerné sny. Masakry stovek a stovek, tisíců a tisíců! A všechny do jednoho končí jeho tváří. Vím, že to je on, Albusi. Od té doby, co jsem konečně spatřila jeho tvář, už ta postava ve snech není jen obrys. Má tvar, má tvář a má dokonce i jméno," ke konci se jí už zlomil hlas. Z unavených oči, pod kterými se jí rýsovaly tmavé kruhy, se jí najednou začaly hrnout slzy.

,,Už to nezvládnu. Nevím, co to všechno znamená, ale rozhodně to není nic dobrého, to ti povídám. Jestli ho brzo někdo nezastaví, stanou se kruté věci. Události, které si nikdo z nás nedokáže ani představit."

Albus její slova vnímal jakoby z dálky. V uších mu hučelo a v žaludku jako kdyby se mu usadil několika tunový kámen. Bylo to tady zase. Jeho životní prokletí, které ani po tolika letech nechtělo zeslábnout. Ztěžka polkl a pokusil se ten pocit slabosti zatlačit až hluboko do sebe. Uvěznit ho v nějaké komůrce v jeho hlavě, odkud by už nebylo úniku. Nakonec se mu přece jenom podařilo alespoň trochu uklidnit. Zaťak zuby a nehty si zaryl hluboko do dlaně.

,,Já vím," hlesl a šum ustal úplně. Na malý okamžik se zdálo, že Gellertův poslední odpor v jeho nitru to konečně vzdal. Že ho konečně nechal se nadechnout, osvobodit se. Když ale otevřel pusu, aby vyřkl další slova, poznal, že skutečná bitva teprve začala.

Přesto v sobě však potlačil veškerou bolest, ten žár, co mu spaloval útroby, a tiše, že ho Galatea sotva slyšela, promluvil.

,,Já vím, že jsem jediný, kdo proti němu něco zmůže. Vím, že pokud to neudělám já, nepovede se to nikomu. Jsem ale ztracený, tak zatraceně ztracený. Nevíš, jak moc mě láká rozběhnout se za ním a vetřít se mu do náruče. Nevíš, jak moc chci být s ním. Nevíš, jak moc mě ničí každá sekunda, kdy ho nemám po svém boku. A nevíš, jak moc mě ničí být mu skutečně na blízku, když vím moc dobře, že on zná - on - " zarazil se uprostřed věty a bolestně přivřel oči.

,,On jediný ze všech zná pravdu," dořekl nakonec. Na Galateu se nepodíval.

,,Já vím, že k němu tolik vzhlížíš, ale takhle to dál jít nemůže. Musíme se aspoň pokusit ho porazit. Nemáš nejmenší ponětí, jak?" stále mluvila unaveně, ale v hlase jí svitla kapka naděje. Pokud byl totiž Albus alespoň ochotný to zkusit...

,,Nevím," vyvedl ji z té chvilky nasnění tvrdě a povzdechl si. Téměř však ani nepřerušil dech, když pokračoval.
,,Myslím ale, že vím, na koho se obrátit. Možná to bude ztráta času, možná taky ne."

,,Co myslíš?" zeptala se zvědavě Galatea a šálek odložila stranou. Narovnala se, najednou zase plná energie.

,,Myslím, že je čas navštívit Grindelwaldovy rodiče."

*****
Marius se procházel sám starpi částí Prahy. Neměl Čechy rád, musel ale uznat, že se mu při procházce Karlovým mostem dobře přemýšlelo.

Věděl, že by se neměl zabývat malichernostmi, obzvláště ne v téhle době. Německo bylo plně připravené na válku a byla to otázka pouhých dnů, kdy skutečně vypukne. Až se tak stane, musí být připravený snést Gellertovi modré z nebe, jako ostatně vždycky. Jeho nedávný rozhovor s černokněžníkem jej však naprosto ochromil.

Ztracen ve vlastních myšlenkách zabočil za roh a nedávají pozor na cestu, do někoho vrazil. Nechal že rtů splynout tichou nadávku a sklopil oči dolů, aby zjistil, kdo že to byl tak nedbalý, že do jeho vrazil. Pod ním se krčil špinavý muž, vyhublý jako věchýtek, že by stačilo fouknout a svalil by se na zem. Odfrkl si a změřil si ho povýšeným pohledem.

,,Neumíš dávat pozor na cestu, starče? Měl bys být rád, že v těchto ulicích podobnou chátru vůbec trpím," zavrčel na něj naschvál česky, aby měl jistotu, že mu muž bude rozumět.

Kdyby neměl tak zatraceně špatnou náladu, kdyby mu Grindelwald svěřil nějaký úkol, možná by prostě pokračoval v chůzi dál. Jenže on už týdny trčel v Berlíně a doprovázel ho na jedno zasedání za druhým. A ještě k tomu měl dělat chůvu tomu mudlovi, co si jo Gellert zvolil. Takové mrhání potenciálu. Samozřejmě věděl, že to je důležité a že mu to svěřil jen proto, že mu jako jedinému důvěřuje, ale copak to mohlo zahnat ty dotěrné myšlenky? Ten stísněný pocit, který jej přepadal v poslední době čím dál tím častěji? Jako kdyby zase seděl v kanceláři na ministerstvu, obklopen hlupáky.

,,To tys do me narazil, co si to dovoluješ, takhle se do mě navážet. Víš, kdo já jsem?" začal mužík před ním hartusit. Jazyk se mu pletl pod rouškou alkoholu a tvář mu začala brunátnět. Špína to byla, nic víc. Vada na kráse jinak docela pěkně ulice.

Marius se neudržel. Rychlosti blesku uchopil může pod krkem a nevídanou silou jo vyzvedl do vzduchu. Následně s ním zády praštil o zeď domu.
Odporem nakrčil nos, když mu do nosu vlétl puch smíchaný z levné kolínské a potu.

,,Zeptal bych se tě, jestli víš, kdo jsem já, ale odpověď už dávno znám. Kdybys věděl, radši bys utekl. Možná bych tě i nechal, nevím. Ty ses ale rozhodl mi zkřížit cestu zrovna ve chvíli, kdy mám takovou chuť někomu ublížit," zasyčel jeho směrem opovržlivě, než ho pustil.

Chladným pohledem sledoval, jak muž padl na kolena a celý se rozklepal strachy. Snad slzy jen nedokázal zastavit, snad doufal, že jimi Mariuse obměkčí... Smůla. On dneska nehodlal odpouštět. Potřeboval si ten vztek na někom vybít a už teď tušil, že jedním člověkem to neskončí.

Namířil ukazovák směrem ulicí, kterou měl původně namířeno.

,,Cítím se dneska jaksi milostivě, proto ti dám deset sekund náskok. Pak ode mě milosrdenství nečekej. Na tuhle chvíli jsem čekal až příliš dlouho," prohlásil bez špetky lítosti vhlase a sledoval, jak se mužík dal s úlevou na zběsilý útok. Nevěděl, že utíká v předem prohraném závodě.

Marius bezhlasně napočítal deset sekund. Když se dostal k nule, spokojeně se zašklebil a rozběhl se za ním. Jistě, mohl se prostě přemístit, v žilách mu však koloval adrenalin a on se toho pocitu nemohl dostatečně nabažit. Dneska bude zabíjet. Konečně zas pocítí, jaké to je mít nad něčím tak bezmeznou kontrolu. A třeba na chvíli zapomene i na Gellerta, který mu obrátil život vzhůru nohama.

****
A je tady další kapitola! Já vím, já vím, docela rychle po sobě. Když já mám takový zlozvyk dostávat vždycky na dovolené inspiraci.

Co říkáte na tuhle? Myslíte, že Marius zůstane Gellertovi i přes to všechno věrný? A co Albus, jak pochodí u Grindelwaldových rodičů? A jací vlastně jsou?

Budu moc ráda, když mi dáte vědět, co si o tom zatím myslíte. 🥰