Cruel (HP, FF)

Prolog

Vysoké, ostré věže ledové pevnosti se táhly do výše a vrhaly hrůzostrašné stíny na husté lesy ve svém okolí. Náhodnému kolemjdoucímu by zcela jistě přeběhl mráz po zádech a chladná ruka by stiskla jejich srdce strachem. To by však pevnost musela být viditelná komukoli. A to ona ani v nejmenším nebyla.

Z hradu, který nechal Grindelwald postavit za dávných časů, kdy se svět pomalu uzdravoval z velké války a pomalu se nepřebernou rychlostí řítil do další, neměli nejlepší pocit ani teď, o více než padesát let po černokněžníkovu pádu. Jen málo z nich však muselo zakusit, jaká svírající atmosféra mezi kamennými zdmi skutečně panuje - ostatně se proslýchalo, že sem byli bystrozoři z celého světa posíláni za trest.

A přesto se toho dne, značně pošmourného a neveselého, na maličké nádvoří přímo v samém nitru vězení vměstnalo šest kouzelníků - jeden podivnější než druhý.

Pět z nich se nervózně ošilo a hlasitě polklo- Zcela očividně se jim pranic nezamlouvalo, že se museli vydat právě sem.

,,Ale Kingsley, přece byste se nebál obyčejného hradu," usmál se přátelsky šestý a zároveň ten nejzvláštnější z mužů.

,,To jistě ne, Brumbále. Jen tu panuje takový děsivý klid, nemyslíte?" odvětil tiše, snaže se o klid, očima však nervózně těkal po černém a opracovaném kameni.

Albus Brumbál jeho slova nadále nekomentoval, jen se zhluboka nadechl a vykročil vpřed, aniž by se otočil. Pět zbylých se vydalo za ním, jakoby snad byli i přes svůj zjevný strach odhodlání dělat mu patřičnou tělesnou stráž, kdyby se snad nějaký z vězňů odhodlal k nějaké akci. Brumbál je však rázným hlasem zastavil.

,,Dále vás již nebudu potřebovat, pánové. Rád bych se zde poohlédl sám. Jistě mi nebudete mít za zlé, když vás propustím z vašich služeb, a poprosím vás, abyste se vrátili na ministerstvo a vyřídili panu ministrovi můj nejvřelejší dík."

,,Ale pane-," hodlal něco namítat Kingsley, oči upíral kamsi za Brumbála do černoty dlouhé chodby.

,,DĚKUJI za váš čas," zdůraznil, pak pokračoval směrem k temné chodbě a již se na bystrozory nepodíval.

Prodíral se nekončícími chodbami a přátelskýma očima počastovával sklesle vyhlížející vězně ve věru zuboženém stavu, kteří se celí podvyživení krčili v temných rozích svých cel. Přesto však nepřítomně hledal v té tmě a prachu jen jednu jedinou tvář - pozná ji ještě?

Konečně se zastavil. Zíral na hladkou zeď vedle sebe, která zabírala až podezřele moc místa - jakoby snad skrývala něco, co už žádné oči nikdy neměly spatřit. A taky to byla pravda.

Trhaně se nadechl a zpod hvězdného pláště, který snad působil na tak ošklivé místo až moc nóbl, vytáhl podivnou dlouhou hůlku. Stačilo jedno švihnutí a zeď začala ustupovat do stran, jakoby se ho bála, a utvořila uprostřed jakýsi provizorní otvor veliký sotva tak akorát, aby se jím ředitel protáhl. Když tak po chvíli skutečně učinil, zeď se za ním opět pečlivě seskládala do původní neprůchodné chodby.

Cela, ve které se nyní nacházel, byla stísněná a temnější, než ostatní, jelikož zde nebyla žádná okna, aby jimi proniklo světlo měsíce a hvězd.

,,Lumos," zašeptal a to slovo se ozvěnou odráželo od stěn tak dlouho, než po chvíli nezaniklo. Špička jeho hůlky se rozzářila mrtvolným světlem.

,,Čemu vděčím za takovou vzácnou návštěvu?" zachraptěl hlas u stěny nejdál od Brumbála. Následně se někdo se značnými potížemi postavil.

,,Umírám," řekl prostě a snad by tu větu nechal nerozvinutou i dál, kdyby hlas ze tmy chraplavě nevyštěkl: ,,Jak to sakra myslíš, Albusi, že umíráš?"