Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.24 - Kapka nezdvořilosti

Mladý chlapec. A bystrozor k tomu. 

Když se Marius celý od krve přemístil zpátky, Gellert už zase seděl u jídelního stolu a upíjel bílé víno. Ani nemrkl nad jeho rozcuchem, jeho pohled hned padl na vyděšeného Olivera, který se ještě pořád třásl strachy.

„Co jsem to udělal, co jsem to-" drmolil, pak se však zarazil. Něco na Gellertovi ho donutilo okamžitě zmlknout. Snad to musela být ta jeho přirozeně atraktivní povaha, nebo jen sebejistá krása. 

„Ale," pronesl se zaujetím Gellert do ticha. O Mariuse ani pohledem nezavadil, Olivera si ale prohlížel zřetelně. 

 „Chápu správně, když řeknu, že nastaly hm komplikace?" olízl si horní ret. Díval se na mladíka, jako šelma na kořist. Zaujal ho. Byl pohledný. Moc hezoučká tvářička. Ach, jak on miloval ty mladé a nejisté. Tolik je toho mohl naučit.

„A dokonce jsi mi přinesl dárek."

Mladý bystrozor vytřeštil oči a zatvářil se ještě zděšeněji. Vyhledal Mariusův pohled, ten se však zarytě díval do Gellertových očí a rty měl stažené do neústupné čárky. 

„Jistě," odvětil chladně, zatímco se zhluboka nadechl. „Nevím, jestli jsem udělal správně."

Gellertovo obočí vylétlo do vzduchu. „Správně? A co je správné, příteli?"

Marius se zamračil. „Ministr kouzel je mrtev. Nebyl jsem si jistý, zda-" svou myšlenku však nedokončil, protože Grindelwald prudce praštil křišťálovou sklenicí o stůl.

„Cos to řekl?" přimhouřil víčka. „Asi jsem se přeslechl. Tvrdil jsi právě, že je ministr mrtvý?"

Mariusovy rty ztuhly. Na okamžik odvrátil pohled do země a zatvářil se zahanbeně. Pak však zase pohlédl svému pánovi zpříma do očí.

„Levitz si pustil hubu na špacír dřív, než jsem proti tomu stihl zakročit," odpověděl neochotně. Už se nadechoval, aby pokračoval, ale Gellert zvedl ruku. 

„Ticho! Mlč. Nechci slyšet výmluvy." Otočil se k Oliverovi. 

„Chlapče, snad bys mi tu neblahou situaci mohl osvětlit ty?" usmál se na něj. Ať už do toho úsměvu vložil ale sebevíc ovládání, pořád z něj čišela zloba. 

Bystrozor se na svém místě zcvrkl ještě víc. Neúprosný pohled Grindelwalda byl jasným příkazem. I jeho tón tomu nasvědčoval. Ale mohl to říct nahlas? Mohl zradit Malewskiho? Oba byli nebezpeční až dost. Běda jemu, pokud si je proti sobě obrátí. 

„Já," začal a hlas se mu zadrhl kdesi v hrdle. Jak jen začít?

„Chlapče, měl můj přítel tady i jiné možnosti, než zmasakrovat ministra kouzel a jeho gardu?" otázal se ho Grindelwald medovým hlasem. 

Měl, nebo neměl, nebylo to jedno? Škoda už byla napáchána, tak jako tak. 

Slova jako by se zdráhala opustit jeho hrdlo. Přikývl. 

Gellert si povzdechl. Znovu do ruky uchopil číši. Na okamžik zavřel oči a vypadal jako mudrc modlící se za své blízké. Pak pomalu, až mučivě pomalu odlepil ty úžasně dlouhé řasy od sebe a ohromně zklamaným pohledem se zadíval na Mariuse Malewskiho.

„Tvé jediné štěstí, drahý, dnes je, žes mě zastihl v dobrém rozmaru a přivedl mi malé rozptýlení. Jdi mi z očí."

A Marius se stáhl poslušně jako malé štěně. Když už stál u dveří, Grindelwald na něj ještě houkl: „Zklamal jsi mě. Nikdy bych si nemyslel, že zrovna ty ze sebe uděláš takového hlupáka."

A tak Oliver s tím děsivým mužem osaměl. 

Jakmile za Malewskim zaklaply dveře, obrátil se Grindelwald k němu.

„Pojď blíž, chlapče, nestyď se, já tě přece nekousnu."

Polkl. Nekousne? O tom dost pochyboval. Právě přímo před ním seřval muže, dalo-li se tomu tak říkat, který mohl být zcela dobře stejně starý jako on sám. A choval se k němu jako k něčemu méně cennému. Jak mohl tedy uvěřit téhle plané utěšovací frázi? Těžko mohla znamenat něco víc, než slova do větru. 

„Pochybuješ o mně?" zívl ten muž. „Každý pochybuje. Každému jednou proběhne hlavou myšlenka zrady. Myšlenka na co by se stalo, kdyby se tehdy nezavázali mně. A všechny zmizí, všechny. Není jediná, která by zůstala, jakmile dojde na skutečné věci. Skutečné činy," přeléval víno ve sklenici.

Četl mu myšlenky?

„Samozřejmě, že ti čtu myšlenky, drahoušku. Samozřejmě. Jak bych mohl nečíst něco tak intimního? Vždyť je to jako nakouknout do deníku, a vlastně mnohem lepší," smál se.

Ale, ale, ale...

„Vím. Je to trochu nezdvořilé. Ale kdo bychom byli bez kapky nezdvořilosti? Nebyl by pak život nudný?"

Možná, ale... Ale, ale... Oliverovi nepřicházela slova na mysl. ¨

Blonďatému muži blýskla očima nezdvořilost. 

„Zahrajeme se. Co ty na to? Malá hra, malý testík. Ukážu ti, kam tě zdvořilost dostane. A ty pak na oplátku uděláš něco pro mě, platí?" smál se jako malý kluk. A stejně malého kluka nemohl připomínat méně.