Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.11 - Ztráta trpělivosti

Dokonce i do Bradavic doputovala tíživá nálada války, jak se každý den dostávalo do Denního Věštce více a více informací a zmizelých rodinách, vyhořelých domech a zkorumpovaných vládách na pevnině. Ti menší sice ještě nemohli příliš rozumět hrůzám, které tato doba přinášela (výjimkou samozřejmě byli mudlorození), přesto však věděli, že se děje něco špatného. Ti starší se každé ráno krčili nad čerstvým vydáním novin a listovali jejich stránkami v marné snaze najít nějaké dobré zprávy - že je válka u konce, že je Grindelwald mrtev, že roky teroru konečně skončí. Zatím se ale pokaždé dočkali dalšího a dalšího výčtu zmizelých, dalších politických tahanic a dalšího článku spadajícího pod rubriku "móda", který se pro tentokrát zabýval sbírkou na pomoc rodinám zasaženým boji namísto rozborů outfitů slavných čarodějek a kouzelníků. 

Albus se zrovna jednoho neveselého a zataženého rána naklonil ke Galatee, která ne příliš spokojeně snídala vedle něho, a s ustaraným pohledem přelétl celou síň jedním pátravým pohledem. Čelo mu už dávno od všech těch starostí brázdily vrásky. 

„Neviděla jsi dneska mého puštíka? Poslal jsem ho před týdnem s dopisem do Německa a začínám si dělat starosti," prohodil k ní šeptem a ostražitě zamrkal kolem sebe, aby se ujistil, že ho žádný další člen profesorského sboru neposlouchá. U stolu však kromě nich seděla už jen stará profesorka věštění z čísel, která si zrovna cosi mumlala pod nos, zatímco míchala lžičkou čaj v šálku, a jim dvěma nevěnovala ani tu nejmenší pozornost.

„Proč bys posílal dopis do Německa?" zarazila se Galatea a upustila šokovaně svůj toast zase zpátky na talíř. „Nechceš mi říct, že - " 

Albus moc dobře věděl, na co myslí. 

Myslí si, že píšeš jemu. Bojí se, že k němu zas poběžíš jako nějaký pejsek, necháš se pohladit, odkopnout a pak odkňučíš zase zpátky. 

„Ne!" vyhrkl rychle, než stačila větu šeptem dokončit, protože nechtěl, aby tu myšlenku třeba jen vyslovila nahlas. Nepotřeboval od ní slyšet, jak malou má v něho důvěru a jak moc mu v záležitostech zahrnujících Gellerta Grindelwalda nevěří. 

„Ne," zopakoval už trochu mírněji a hlavně tišeji, protože periferním viděním postřehl, jak sebou stará profesorka trhla a otočila se k nim. 

Skvělé.

„Ozval se mi německý ministr kouzel. Mysleli jsme si, že si tam Grindelwald obmotal všechny kolem prstu, ale mýlili jsme se! Nevím, jak mohl být tak bláhový, ale ukázalo se, že ten post nechal z kdo ví jakého důvodu jednomu starému kouzelníkovi, kterého znal už od mládí," chrlil na Galateu slovo za slovem, až se musel odmlčet, aby se pořádně nadechl.

Po dlouhé době Gellert udělal chybu a on měl šanci se mu dostat pod kůži a tu příležitost si přece nemohl nechat ujít.

„Napsal mi, že se nemůže sejít, ale že o mně slyšel a že plánuje prosadit soubor zákonů, které by mohly nenápadně zasít semínko pochybností do hlav Grindelwaldových následovníků," pokračoval, stále se ještě zalykal svým neskrývaným nadšením. 

Jenže pak si všiml, jak se Galatea tváří. S vykulenýma očima na něho koukala jako sama smrt bledá, úplně nehybná. 

„Albusi -," začala něžně a nervózně se ošila, zatímco pohledem odlétla od toho jeho. Skoro, jako kdyby se do jeho očí bála podívat, jako kdyby už už měla na jazyku něco, co jeho nadšení zničí, ale ani za mák se jí nechtělo to říkat nahlas.

„Co je? To je přece dobré, ne? Pro nás, pro Evropu. Mohli bychom tu válku ukončit i jinak! Nemusel bych se s ním přímo střetnout, mohl bych ho porazit v jeho vlastní hře a -," stále ještě hledal výmluvy. Pitomost střídá pitomost, tak se to říká, ne? Možná, že si konečně přiznal, že se nemůže držet do nekonečna stranou. To ovšem neznamenalo, že byl připravený se postavit před toho ďábla, co už dávno nevlastnil jeho srdce, ačkoli jeho duši měl stále lapenou ve svých sítích. Nemohl se mu přece podívat do očí a -