Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.30 - Boží posel

Najednou stál úplně jinde. Pod jeho nohama už nekřupaly kamínky levného štěrku, ale někdo si opravdu dal tu práci pečlivě poskládat dlaždice do úhledných řad. A zmizely i ošklivé budovy s rozmlácenými dveřmi a vysklenými okny. Místo nich se kolem nich do výšky několika metrů zvedaly mohutné stromy - lípy, javory, kaštany. Všechny jejich listy se právě zbarvily do nádherných barev podzimu a ta podívaná rozhodně stála za to. Alfred snad ani nepamatoval, kdy naposledy se jen tak zastavil, aby se pokochal krásou přírody.

Otočil se k tomu nádhernému stvoření. Ačkoli byl vyšší než světlovlasý anděl, byl si vědom své maličkosti. Co byl pouhý člověk vedle božského stvoření? Jen malé bezvýznamné nic. Jen smítko na božím kabátě. Měl jen takové štěstí, že si zrovna jeho Pán všiml. 

„Mám to tu ze všech míst na Zemi nejraději," promluvil anděl. Pohledem přejížděl kouzelný výhled na probouzející se město. Sluneční paprsky se opíraly do okenních tabulek a vytvářely nádhernou souhru světla a stínů. 

Mlčel. Nebyl přeci hoden, aby promluvil. Musel se snažit, pokud chtěl nasát boží světlo. 

„Možná si právě říkáš, proč jsi byl zvolen právě ty, taková nicka."

Znovu mlčel. Popravdě v tu chvíli nemyslel na nic. Jen na vděčnost. Na ohromnou vděčnost. 

„Byl jsi zvolen. Vyšším řádem. Abys mu sloužil," pokračoval. Pohled stále neodtrhl od nádherného výhledu. Dole v ulicích se už rojily davy lidí spěchajících za prací a dokonce i vozkové vytáhli se svými kočáry, aby bohaté slečinky povozili po městě. Bylo to tady tak jiné než tam, kde Alfred bydlel. Tak krásné a čisté, tak poklidné. Nikdo se na nikoho nedíval shora. 

„Viděl jsem do budoucnosti a mají se stát hrozné věci. Je třeba jim zabránit," konečně odtrhl pohled od chodu města a upřel blyštivě modré oči na toho malého tvora po svém boku. Měl by mu klečet u nohou a líbat je, odrkl si v duchu. A pokud vše půjde dobře, již brzy. Již brzy. Již brzy se dočká. 

Otřást se vzrušením. Měl takovou radost. Vše šlo podle plánu. Snad s výjimkou Albuse, ale ten se nakonec také poddá. Vždycky se poddal. Jen to tentokrát zabere více úsilí.

„Musíme té zkáze zabránit. A ty jsi byl vyvolen, abys dohlédl na lidské plémě." Mluvit jako jeho Bůh. Vždyť on jím už byl. Všichni kouzelníci byli. Měli by je uctívat jako své bohy. Ne toho boha Hospodina, kterého nikdy neviděli. Měli by vzhlížet k nim. Bát se jich. Třást se před nimi. A nad nimi všemi byl Gellert. Všemocný, svatý. 

„Co-co po mně žádáte?" zakoktal se Alfred Adler a zvedl k němu obdivný pohled.

„Německá rasa vymírá, protože se kříží s cizáky. Je třeba takovému mísení zabránit a zbavit se nejhorších parazitů na společnosti, Židů," po celou řeč si nechával ten samý povznesený výraz. Na chvíli se odmlčel a sledoval Afredovu reakci. Ten vykulil oči, ale nic neřekl. A tak zapáleně pokračoval.

„Nebude to jednoduché. Cesta to bude dlouhá a strmá, ale na jejím konci čeká sladké vítězství. Pokud bude vše plněno podle pokynů, bude o tvou rodinu postaráno. Jsem ochoten připustit i další maličkosti."

Pořád na něj hleděl dost vyjeveně. Nejspíš jeho slova ještě nestačila doputovat k jeho malému mudlovskému mozečku. Gellert al nepochyboval. Vybral si velmi pečlivě. Tento muž splní, co mu poručí, a nebude dělat problémy. A pokud ano, nebude tak těžké se ho zbavit.

Proč takovému osudu předurčil právě židovskou komunitu, to ještě nikomu neřekl. Byla to snad ještě křivda ze školy. Z toho osudného dne, kdy všechno šlo do sraček. Kdy poprvé v životě klopýtl. A všichni mu to nechali ohromně sežrat. Z toho dne, kdy ho vyhodili. Zostudili před celou školou. 

*****

Večer nešel na večeři do Velké síně a místo toho si nechal od skřítků donést tousty s marmeládou. Ten obrázek převaloval v rukách celé odpoledne, takže byl teď úplně uhlazený, jako by ho před tím neskrčili do kuličky. 

Mohl by snad být schopen si cokoli začít se ženou? S nikým opačného pohlaví nic neměl od... Při té představě mu vyschlo hrdlo. Poslední dívka, s kterou chodil, byla Poppy Claystonová. Byla o rok níž v Mrzimoru a potkali se na dobrovolné hodině bylinkářství. Tehdy si dost padli do oka a o týden později ji pozval do Prasinek, ať už se mu Elfias posmíval sebevíc. Byla milá a vtipná a měl pocit, že si opravdu rozumí, jenže pak dokončil školu a... tehdy se toho seběhlo hodně. Na poslední chvíli musel rušit všechny plány, jeho matička zemřela a pak...

U Merlina, proč všechny jeho myšlenky vždycky zajdou k němu? 

Naposledy ji viděl na pohřbu Ariany. Přišla, i když už skoro tři měsíce nebyli v kontaktu. Jejich vztah sice nikdy tak úplně neskončil, ale... Nejspíš oba tak nějak poznali, že to nemá pokračování. Albus byl najednou opuštěný chlapec toužící po jednom jediném člověku a ona už mu nedokázala pomoct. 

Nejspíš někde v Evropě našla lásku svého života a usadila se. S trochou štěstí někde v Itálii. Tam vždy chtěla žít. 

Po tváři mu stekla osamělá slza. Ať se hnul kamkoli, všichni ho opouštěli. Otec. Matka. Gellert. Ariana. Poppy. Aberforth. Gellert. 

A to měl podle Galatey být on tím, kdo se mu postaví. Kdo ho porazí. Jak by jen mohl zrovna on svést tak velkou bitvu, když všechny malé uvnitř sebe prohrával? Když se mu kolena podlamovala jen při zmínce o jeho bývalém příteli? Když mu chtěl vběhnout do náruče, jen ho viděl?