Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.15 - Přehnaná přátelskost

Těžko říct, která z tisíců střípků pocitů v Galatee v tu chvíli převažoval. Cítila se absolutně prázdná, roztříštěná, neúplná. Jako kdyby se v ní v tu chvíli zlomila nějaká dlouho napínaná nit. Jako kdyby všechny její nervy náhle povolily. Jako kdyby se její tělo prostě rozhodlo, že dost bylo slz, dost bylo schovávání se před pravdou.

Cítila vztek. Na muže, který se jí vypařil z vlastního sevření. Věděla, že to on mohl za zmizení jejího bratra. Věděla, že je nebezpečný. A když viděla, jak držel Albuse v objetí... jak se Albus nechal držet, líbat, konejšit... Přejel jí z toho mráz po zádech. 

Ten muž byl nebezpečí. Větší, než se obávala pomyslet. Někdo s tím něco musel udělat. Protože když se mu nikdo nepostaví... pak by ty vize...ne. Nesmělo se to stát. Nesměla to dovolit. Už nikdy nemohla nechat Albuse, aby se s ním ocitl v jedné místnosti sám. Ne, dokud na to nebude připravený. 

Trhaně se nadechla a zmačkala bratrovu fotografii do malé kuličky. Vlastně si své počínání ani pořádně neuvědomovala. Na okamžik pevně sevřela víčka, aby uklidnila svůj divoký temperament, a pak se pomalu obrátila k Albusovi.

Ten ještě stále seděl na zemi. V zuboženém stavu. Tváře měl ještě stále poněkud zarudlé, oči plné slz, rty rozkousané od polibku. Téměř nahý. Kam by byl schopný dojít, kdyby dovnitř nevtrhla? Obávala se na to jenom pomyslet.

S tichým povzdechem k němu udělala těch pár kroků a sklonila se. Odhrnula mu rozcuchané vlasy z tváře a donutila ho zvednout pohled, aby se jí podíval do očí. Kolik toho z nich vyčetla. Jak si jen někdy mohla myslet, že by ji byl schopný milovat? Když v jeho srdci bylo už navždycky místo jen pro jednoho?

„Albusi," vydechla téměř soucitným tónem a sesunula se na zem vedle něho.

 „Já-" zachraptěl, na víc se ale nezmohl. Hlas se mu zlomil někde uprostřed. Sklopil pohled opět k zemi a odkašlal si. 

„Já vím," pokračovala konejšivě a jemně mu přejela prsty po rameni, jako když matka chlácholí své dítě. Snažila se, ach jak moc se snažila. A on zatím dnem a nocí planul svou láskou čím dál víc. Nikdy na něho nezapomene. To jí teď bylo jasné. 

Přisunula se blíž k němu a jednou rukou ho objala kolem ramen. Hlavu mu na jedno z nich položila a dlaní ho hladila po paži. Dále už nepromluvila.

Seděli tam takhle dlouhé minuty. Tělo na tělo. Ne jako milenci. Spíše jako matka se synem. Sestra s bratrem. Mlčeli a každý byl až příliš ztracený ve svých myšlenkách. Zatímco Albusovo srdce se ale po nějaké době dokázalo zklidnit, to Galateino uhánělo dál stejně zběsile. Nejspíš to je pravda, že srdci neporučíš.

*****

„Donutili nás podepsat mír, i když jsme válku neprohráli! Donutili nás uznat, že jsme prohráli! Donutili nás za to platit! Teď by měli platit oni!" 

Vysoký muž. Svérázný. Tmavě hnědé vlasy ulízlé na stranu, nad rty mu rašil knír. Stál na pódiu v zakouřeném klubu a řečnil, zatímco několik málo poslouchalo. Ani ne půlka byla obsazená. Žalostné, opravdu. 

V dobách, jako byly tyhle, se v Německu příliš lidí nemělo čas zdržovat na zábavě, jako byla tahle. Ve dne pracovali, v noci plakali nad rozlitým vínem. Nebo spali. Nebo pili. 

Přesto se však dneska sešlo více lidí, než obvykle. K pravidelným návštěvníkům, které čítali většinou jen ošuntělí dělníci v roztrhaném oblečení, kteří stejně neměli nic lepšího na práci, než popíjet nekvalitní pivo a poslouchat šílence, jak básní o svých revolucionářských vizích, se dneska přidala mnohem vytříbenější společnost. Muž oblečený v už na první pohled kvalitním kabátu, který musel být dražší než místní pozemky. Vlasy měl blonďaté, téměř by se dalo říct, že zlaté! Jako svatozář, pokud ovšem věříte ve světce. 

Vedle něho postával muž pohledný, přesto však zastiňován krásou zlatovlasého. Na nose měl posazené kulaté brejličky a ve tváři téměř netečný výraz. Nakrčený nos jasně naznačoval, jak moc celým tímhle začouzeným a zapadlým místem opovrhuje.

S nimi tam ještě byla žena. Ne příliš vysoká, což ale nebylo vůbec na škodu, protože si to dokonale kompenzovala vysokými podpatky. Zabalená do tlustého kožichu, v jedné ruce svírá cigaretu, zatímco očima přejíždí po celém lokále pohledem.

„Opravdu jsme tady správně?" nakrčila nos, když jí do nosu udeřil smrad spáleného masa a moči. „Vypadá to tady jako místo pro lidský odpad."

Gellert Grindelwald se ušklíbl. Popotáhl si bílé rukavice na rukou a zatímco se opřel o jeden z mála neztrouchnivělých nosných sloupů, loupl pohledem po onom muži na pódiu.

„Vezmeme, pro co jsme přišli, a necháme to tady lehnout popelem," prohodil, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby právě nemluvil o otevřeném požáru a možné smrti několika lidí. „Místa jako tahle jsou poskvrnou Německa. Morem. Je třeba ho vyříznout, dokud to jde." Pokračoval, jako kdyby se nechumelilo, pohled ale stále neodvracel od onoho muže.

„Proč prostě neseženem někoho jiného? Bude trvat roky, než mu mudlové začnou naslouchat," nechala se dál slyšet Táňa, zatímco netrpělivě podupovala nohou o dřevěnou podlahu. 

„Nebuď tak netrpělivá, Taťáno. Nemůžeme si dovolit žádné chyby," ani tentokrát se na ni nepodíval, v jeho tónu ale najednou zakolísala jistá nevyřčená nebezpečnost a výhružka. 

O chvíli později se líně odvrátil pohledem od hnědovlasého muže na pódiu a zamrkal na Mariuse, která se do té doby znuděně opíral o zeď.

„Zajdi dozadu, meine Geliebte, a postarej se o tu lůzu, dobře?" broukl k němu téměř něžně. Nemusel ani ukázat směr. Marius se usmál a spokojeně kývnul hlavou. Pak zmizel v dveřích za výčepem, cestou z kapsy téměř laskavě vytahujíc dřevěnou kouzelnickou hůlku.

Grindelwald ho nesledoval. Neměl k tomu příliš důvodů. Místo toho se zase spokojeně obrátil směrem k muži, který právě sestupoval z pódia. Pak nasadil zdvořilou grimasu a skoro až pokorně se k němu rozešel. Těsně před ním sejmul klobouk z hlavy a sotva patrně se uklonil.

„Ó, pane, jaké to potěšení vás konečně potkat. Tolik jsem toho o vás slyšel," pokora. Poklona. Úcta. Tak se musí na lidi, jakým muž stojící před ním byl. Minule udělal chybu - s Adlerem to nevyšlo. Tentokrát si už ale nesmí dovolit šlápnout vedle.

Mladík zmateně nakrčil obočí, než se spokojeně usmál.

„Co jste zač? A co tady děláte?" Sledoval obezřetně jeho oblečení, které do tohoto prostředí tak nezapadalo. Pak přelétl pohledem i Táňu.

„Vy a vaše paní jste si mě přišli poslechnout?" zeptal se udiveně.

„Ano, ano! Jste nádherný řečník, pane. Tak nádherný. Dokonce i tady má žena o vás básnila, a ta nebásní o nikom." Trochu podpořit jeho sebevědomí, aroganci...přiživit ji. Konejšit. Hýčkat. A se správným vedením bude vůdce na světe. Dokonalá loutka. Tentokrát o tom ona sama ale nebude mít nejmenší tušení.

„Já - já nevím, co říct. To mě velice těší, pane - " zarazil se a znovu si Gellerta prohlédl od hlavy až k patě, jako kdyby čekal, že na tom nóbl kabáte bude mít někde jméno vyšité zlatou nití.

„Grindelwald, pane. Ale říkejte mi Gellert," přispěchal mu hned černokněžník na pomoc.

O par minut spolu všichni tři vyšli z hospody ven ve veselé náladě. Zamířili do lepší čtvrti Berlína - někam, kde se schází vytříbenější společnost, jak Gellert muži prozradil. Někam, odkud se dá měnit svět.

Když za nimi vzplála celá ulice dřevěných domů plamenem, Grindelwald ani nemrkl. Zatímco mužík vyděšeně lapal po dechu, prohlásil: ,,Pokud chce dosáhnout velkých věcí, musíš začít konat. Slova k revoluci ještě nikdy nestačila."