Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.13 - Ředitel a jeho oblíbený student

„Nemůžete ji nechat odejít ze školy," naléhal hlasem někde na hranici prosebnosti a rozkazu na ředitele Bradavic, který před ním seděl pohodlně opřený ve svém křesle za stolem. 

„Byť s vámi naprosto souhlasím, že její odchod bude pro Bradavice obrovskou ztrátou, nemohu jí v něm bránit," zamrkal na něho zpod kulatých brýlí starý muž, který se už ve svém postavení hrbil a jehož vlasy byly prorostlé stříbrem víc, než ty Albusovy. 

„Takhle během školního roku -," začal zase cosi namítat, přísný pohled Armanda Dippeta ho ale zastavil. Pravdou bylo, že ačkoli profesor, nyní ředitel, Dippet měl už svůj věk, stále ještě si u svých podřízených držel respekt. Možná za to mohl ten jeho pohled, kterým jako kdyby všem kolem sebe chtěl dát vědět, že ví něco, co vy ne. 

„Galatea slíbila, že zbytek školního roku odučí. A do příštího školního roku, nu, snad se stihneme po vhodném kandidátovi porozhlédnout. Slyšel jsem, že mladý Riddle by v budoucnu rád učil, co myslíte?" zabodl tázavý pohled k Brumbálovi a nadzvedl obě šedá obočí, zatímco si ho měřil zkoumavým pohledem.

Jistě. Tom Riddle. Albus si už před lety, když toho chlapce navštívil v sirotčinci, že se kolem něho drží podivná energie. Nikdy to nedokázal pořádně vysvětlit, snad to byl jen jakýsi šestý smysl varující ho před možným nebezpečím, možná už jen viděl výtažná znamení všude. Rozhodl se tedy tehdy, že ho bude ve škole sledovat a dá si na něj pozor. Nezjistil však vůbec nic. Snad jen to, že sem tam podivně zmizí na těch nejpravděpodobnějších místech. Zdálo se, že je Tom prostě jen výjimečně dobrý student, sympatický k tomu, kterému se jeho pílí a přirozeným nadáním podařilo okouzlit všechny učitele na škole. Stále se mu ale něco nezdálo. Držel si kolem sebe podivnou společnost studentů.

Ne, ačkoli Tom nikdy neudělal nic, co by mělo vzbudit pozornost jeho okolí a co by mělo ostatní varovat před jeho nebezpečnou náturou, Brumbál moc dobře věděl, že ten kluk nemohl být profesorem. Něco v jeho očích - něco v jeho očích mu připomínalo tolik známé plamínky mocichtivosti, které viděl planout v těch Gellertových. 

„Nemyslíš, že je příliš mladý na to, aby se usadil tady? Měl by vyrazit do světa, rozvíjet svůj talent. A kdo ví, třeba se jednou stane ministrem kouzel," prohodil s nepatrným zatřesením hlavou. Věděl, že to na Armanda Dippeta zapůsobí. Nerad viděl nadání svých studentů rozmetáno v prach, promrháno leností a nedostatkem ambicí. Vždycky je podporoval, jak jen to šlo, aby se nespokojili s málem a vždycky se snažili o své maximum. A uvěznit tak nadějného studenta v okovech profesorské rutiny - ne, to by mu nikdy neudělal. I kdyby ho musel tucetkrát odmítnout, i kdyby ho musel z Bradavic vlastnoručně vyprovodit ven. Protože přece myslel na jejich budoucnost.

Albus vždycky věděl, jak pracovat s lidmi. Možná se to naučil díky zločinům svého otce, díky kterým nikdy neprožil normální dětství. Možná ho tomu umění naučil až Gellert Grindelwald toho osudného léta. Ať už to bylo jakkoli, poznal, na co lidé myslí, a taky věděl, alespoň většinou, co jim říct, aby dosáhl svého. Fungovalo to téměř vždy (samozřejmě s výjimkou jistého černokněžníka, ale cožpak se už dávno neshodli, že si jsou rovni?) a ani tentokrát jeho schopnost nezklamala. Armando se zamračil a nepatrně se narovnal, ačkoli páteř na krku měl už tak zkroucenou neustálým hrbením, že mu hlava zůstala i tak nehezky zastrčená. 

„Nejspíš máte pravdu," vydechl pak a skoro až otráveně si rukou podepřel bradu. Samozřejmě doufal, že si svého oblíbeného studenta bude moct na škole nechat. Přirozeně. V tom se příliš nelišil od Horacia Křiklana. 

Albus jenom kývl hlavou na znamení, že jeho reakci zaznamenal. Do dalších hádek či přemlouvání se už ale nepouštěl. Věděl, že tady nepochodí. Galatea se rozhodla a on už nejspíš neměl nejmenší šanci ji přesvědčit, aby zůstala - snad jen, kdyby udělal to, oč ho už tak dlouho žádala, na co ho ta dlouhá léta připravovala.