Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.13 - Vzteky bez sebe

Galateu Merrythougtovou nerozhodilo mnoho věcí. Nad většinu se dokázala poměrně obstojně povznést, problémy dokázala řešit bez větších trápení a dokonce ráda podala pomocnou ruku těm, kteří to potřebovali.

To se změnilo s příchodem Albuse Brumbála. Když tehdy nastoupil do školy jako nový profesor, nemyslela si o tom příliš. Pamatovala si ho, když na školu nastupovala. On byl zrovna v posledním ročníku, skládal OVCE a chystal se se svými přáteli na cestu kolem světa. Za poznáním. Za oddálením dospělého života.

O té tragédii, která jeho rodinu postihla, se dozvěděla až příliš pozdě. Vždyť se s ním ani neznala, jak by se o ni mohla zajímal o něco více? A teprve, když se objevil na prahu školy, zjistila, že ho postihla smrt milované sestry. Neptala se, co se událo. Nepříslušelo jí to. Pokusila se s ním však spřátelit, doufajíc, že jí to třeba jednou pozná sám. A od té doby začaly věci nabírat zcela nový směr.

Nejdříve ta vize. Hleděla zrovna do čajových lístků v učebně věštění z čísel, protože jasnovidectví se tou dobou zrovna nevyučovalo, a snažila se v nich najít amatérskými fígly budoucnost. Vlastně si spíš krátila dlouhou chvíli. Jenže pak ucítila, že na ni jdou mdloby. Vidění se jí rozostřilo a pak ho uviděla. Teda, nejdřív spatřila skálu. Holou a studenou. Nehostinné místo. Pak v ní rozeznala okna, dveře a zjistila, že se jedná o obrovský hrad vestavěný do kamene, jako kdyby byl jeho přirozenou součástí. A z něho vylétl děsivý obrovský stín. Zahlédla záplavu plavých vlasů, ale do obličeje té postavě nedohlédla. Mohlo jít stejně tak o chlapce, jako o ženu. Vlasy to mělo delší, ale cožpak si je někteří muži nenechávali v dnešních moderních časech dorůstat?

Následoval záblesk sytě oranžového světla, několik jisker a vzduch pročísl vysoký smích. Všechno kolem jako kdyby přestalo dýchat. Jako kdyby všecičko živé zahynulo po zaznění toho nelidského smíchu. A z té temnoty a naprosté prázdnoty se vynořil jako fénix z popela Albus Brumbál. Ve tváři pošramocený, ale poznala by ho odkudkoli. Byl to on, o tom nemohlo být pochyb.

Když jí o několik týdnů skutečně povyprávěl svůj příběh, pochopila, co jí to vidění naznačovalo. Bála se, co to všechno mohlo znamenat...přesto to bylo tak jasné, na první pohled zřetelné.

*****

Dneska k němu ale nezavítala kvůli dávno viděným věštbám. Vlastně s ním už celé dny nepromluvila ani slovo. Na chodbách se mu vyhýbala, na snídani nechodila a byla by se tohoto denního cyklu držela klidně i dál, kdyby jí dnes ráno nepřinesla sova to osudné psaní. Zpráva, která se v něm psala, ji nepřekvapila. I tak ji ale zastihla nepřipravenou a ona se ve své ložnici zhroutila na kolena. Potřebovala oporu. A nejlépe od někoho, kdo si prošel tou samou bolestí. Od někoho, kdo tu její pochopí. 

Jenže když otevřela dveře... a zaslechla dva vzdychající hlasy v naprosté souhře... Spadla jí brada snad až někam na zem. Protože tam seděl. Muž s vlasy zlatými jako samotné slunce. S těmi samými, které viděla ve vizi. A když na ni pohlédl, v zádech jí zamrazilo. Srdce jako kdyby se jí strachem propadlo až někam do kalhot.

Rázem přestala plakat, ale slzy nechala na tvářích dál. Nebyla s to je setřít. Nebyla s to se vůbec pohnout. Jen tam stála a snažila se to celé zpracovat. Protože pokud Albus zase propadl kouzlu Gellerta Grindelwalda... znamenalo to pro ni její osobní prohru. Což bylo vlastně to nejmenší. Kam se její malicherné city hrabaly na osud kouzelnického světa.

Pokud se Gellertu Grindelwaldovi tak snadno podařilo si ho zpátky omotat kolem prstu jako věrného psíčka, pak neměl naději už vůbec nikdo. Protože pokud Albus nebyl dostatečně silný, aby vzdoroval...kdo byl? Ona snad? 

Doufala, že se to všechno vysvětlí. Když k ní Albus Brumbál stočil svůj pohled, na okamžik v nich zahlédla naději. Přece jenom v nich byl jistý odpor, myšlenka na to, že by se svým pocitům měl vzepřít. Všechno ještě mohlo být dobré, stačilo jen, aby tu pro něho byla. Aby ho svými slovy vyvedla z bludiště, do kterého jej Grindelwald dostal. Jenže pak si ho ten zlatovlasý ďábel přitáhl do dalšího polibku. Otřásla se hrůzou. Nejen, že se jí dělalo nevolno z představy, že se před ní líbají dva muži, ale sledovat, s jakou oddaností a podřízeností se Albus políbit nechává, aniž by se pokusil ucuknout... Ztěžka polkla.

„Výborně," vyprskla nakvašeně. Ani nevěděla, kde se v ní tolik zlosti najednou vzalo. Každopádně v následující chvíli už stála u těch dvou. Bylo jí jedno, že se dost možná jedná o dva největší kouzelníky moderní doby. Co na tom, že kdyby chtěli, mohli by ji oba zabít mrknutím oka. Pohnutím malíčku. Čímkoli banálním. Viděla rudě. 

Jediným prudkým šťouchnutím Albuse z Grindelwalda shodila. Skutálel se na zem a narazil si při tom záda, nepřestával však zmateně mrkat. Nezvedl se hned, místo toho zůstal sedět na zemi a chmátral kolem sebe po své košili, rudý až za ušima. Tentokrát nebylo pochyb, že studem.

„Galateo, poslouchej mě. Já to...vysvětlím." Jak to chtěl vysvětlovat? Sám beztak nevěděl, jak se to všechno semlelo a jak mohl takovou chvilku slabosti vůbec dopustit. 

Galatea ho ale ignorovala. Možná záměrně, možná ho ani neslyšela, protože měla oči plné vzteku jen pro černokněžníka, na kterého se vzápětí vrhla, chytla ho jednou rukou pod krkem a druhou vytáhla z náprsní kapsy umolousanou fotografii hnědovlasého muže ve vojenské uniformě.

„Poznáváš ho? POZNÁVÁŠ?" vyjekla na něj a stiskl kolem hrdla ještě zvětšila. Do očí jí vhrkly slzy nanovo. 

A Grindelwald se tváři skutečně ohromeně. Kdepak vystrašeně, i když by to možná bylo na místě. Několikrát zamrkal na ženu před sebou, jež ho svírala kolem krku, a pak na fotografii, kterou mu ukazovala. Následně pokrčil rameny.

„Neznám toho muže ani tebe," vychraptěl nakonec, protože na normální tón hlasu měl hrdlo až příliš stažené. „Stejně tak se tě nebojím."

Nebál se. Viděla mu to na očích. A to ji dopálilo ještě víc. Protože by se bát měl. Nebylo to přirozené, aby někdo, kdo má na kahánku, ležel stále stejně nad věcí. Jenže Grindelwald nebyl obyčejný. Kdepak. A na kahánku neměl ani náhodou. Vlnou rukou zašmátral vedle sebe a uchopil kdesi z pohovky dopis, který tam prve položil. Pak s ním zamával daleko za Galateinými zády, tam, kde seděl stále Albus na zemi, už zase neschopen cokoli říct nebo udělat, jen se snad pro ten dopis jako ve snách natáhnout.

A když se jeho prsty dotkly hrubého papíru, věnoval mu Gellert Grindelwald poslední lišácký úsměv, než zpod Galateiného pevného stisku zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem.

*****

Musím říct, že tahle kapitola byla oříšek. O Galatee mi pořád tak nějak psát nejde, i když ji mám jako postavu ráda, o tom žádná. Každopádně budu opět moc ráda za jakoukoli zpětnou vazbu!