Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.17 - Naivita mládí

Černokněžník ze své výšky zamrkal do stínů, ze kterých se hlas ozýval. Nemusel mezi mnoha hlavami hledat dlouho. Vlastně nemusel hledat vůbec, protože ten hlas by poznal kdekoli, ačkoli to už přeci jen byla nějaká ta chvíle, co jej slyšel naposledy. Pozvedl obočí a pousmál se. Svět se přece jen musel zbláznit a přetočit o sto osmdesát stupňů. 

„Albus Brumbál osobně! Páni," vydechl. Sám nevěděl, jak se má cítit. Přišel si snad Albus poslechnout, co má světu jeho starý přítel říct? Přišel ho snad konečně odprosit, přidat se k němu, když už stojí téměř na prahu vítězství? Nebo ho snad tlak kouzelníků, kteří tak tvrdohlavě odmítali Grindelwaldovy myšlenky, přiměl mu konečně přijít vzdorovat? 

Seskočil na mramorovou zem a svého mudlovského zajatce nechal dopadnout tvrdě na zem. Nezajímal se o něho, byl spoutaný a neměl jak uniknout. Za to Albus - nerozuměl tomu. 

Když se obrátil k davu, aby se skrz něj prodral ke svému dávnému milenci, zjistil, že mu už tvoří úzkou uličku. Nemusel jim věnovat jediný pohled. Kráčel přímo k hnědovlasému muži a ani jednou neuhnul pohledem. Skoro ani nemrkal. Usmíval se, na rozdíl od bradavického profesora.

„Záchrana mého života je něco, co si žádá odměnu. Pověz mi, co bys chtěl?" zeptal se ho tak, aby to slyšeli všichni kolem, stále jim však nevěnoval o nic víc pozornosti než faktu, že před ním právě zemřel muž. 

Albus neuhnul pohledem. Cosi se v jeho očích od jejich posledního střetnutí změnilo. Objevily se tam jakési tvrdohlavé ohníčky vzdoru, které se Gellertovi dlouhá léta dařilo hasit. Nyní však planuly tak silně, až to Gellerta zarazilo. Čišelo z nich zoufalství, ano, to už znal. Vyzařoval z nich ale i nepopsatelný vztek, se kterým Albus viditelně bojoval a prohrával. Snažil se všechny svaly v těle udržet v klidu. Snažil se zachovat klidnou, možná až nezaujatou tvář, jeho protivník ho ale znal až příliš dlouho a příliš dobře na to, aby se jeho maskováním nechal ošálit. Ta intimita mezi nimi nikdy tak úplně nevyprchala. Gellert si vždycky všímal i těch nejmenších detailů - malé pihy na pravé straně od nosu, nenápadných vějířků vrásek kolem očí, který se s každým přibývajícím rokem prohluboval, oříškově hnědých a vždycky tak vřelých očí, ve kterých by se Gellert dokázal topit celé dny. Stejná zůstala už jen ta piha. Vrásky se prohloubily tak, že teď Albus vypadal snad ještě unaveněji a zmoženěji, než kdy předtím. A oči už se na něj nedívaly s tichým utrpením, nevzhlížely k němu s obdivem, nepomrkávaly na něj s láskou a něhou. Odrážel se v nich chlad Gellertovým modrým očím vlastní, až z toho černokněžníkovi zamrazilo v zádech. 

„Chtěl bych, abys s tím přestal," zašeptal Albus a ta slova patřila jen Gellertovým uším. Nikdo jiný je neměl slyšet a nikdo jiný je ani neslyšel. Intimita mezi nimi zůstala. Všechno ostatní bylo pryč. 

Gellert se nadechl, ale jeho zachránce ho nenechal promluvit. Vzal mu slova z úst, zatímco ruku, v níž nesvíral hůlku, sevřel pevně v pěst. Nepomohlo to. Třásla se mu teď o to víc.

„Vím. Nemůžeš. Děláš to pro větší dobro. Nevidíš ale, že tohle žádné větší dobro není? Rozpoutal jsi dvě války, jen abys dokázal, že máš pravdu," ani tahle slova nevěnoval Albus celé síni, jen svému dávnému příteli, milenci, a nyní nepříteli a dlužníkovi. 

„Albusi," chtěl Grindelwald snad něco namítnout, ani teď ale nebyl puštěn ke slovu. Albus se totiž očividně rozhodl, že všechno to, co mu chtěl a nedokázal za ta léta říct, vychrlí na jeden nádech teď.

„Kouzelníci nejsou připravení na odhalení se mudlům. A mudlové nejsou připravení nás přijmout. Vím, že zrovna ty to nikdy nepochopíš, ale je to fakt, který nezboříš ani dalším milionem mrtvých, dalšími politickými machinacemi a atentáty," udělal krok kupředu a skoro až zoufale chytil Gellerta za zápěstí. Na maličký okamžik si Grindelwald myslel, že mu chce vzít jeho hůlku - že si přišel pro ni, pro tu jedinou relikvii, kterou se mu podařilo za ta léta dopátrat a kterou opatroval jako oko v hlavě. Albus ovšem jen svými kostnatými a studenými prsty přejel po jeho a pak jeho ruku chytil do té své.

„Skonči to. Ještě je čas, ještě to můžeš zvrátit. Životy mrtvým nevrátíš, můžeš ale zabránit dalšímu krveprolití," prosil ho téměř naléhavě.

„Nechápeš to," zachraptěl Grindelwald vyvedený z rovnováhy a na maličký okamžik měl pocit, že se snad nemůže pohnout. Ta svíravá panika ale byla během zlomku vteřiny pryč. V následující chvíli se mu podařilo uvnitř sama sebe znovu nashromáždit ztracenou rovnováhu a spolu s ní vytrhl svou ruku s Brumbálova sevření. „Nikdy jsi to nechápal," vyprskl už o něco jistějším a taky útočnějším hlasem. „Jestli budeme ještě další den žít v utajení, jestli ještě jeden jediný den budeme tolerovat, co tam venku tropí, vymřeme. Copak nevidíš, jak kouzelníci slábnou? Magie nám protéká mezi prsty a ty se na to chceš koukat ze své skrýše v Bradavicích a neudělat s tím vůbec nic," obvinil ho a tentokrát to byl on, kdo se pohnul. O krok od něho ustoupil a ve snaze získat svou rovnováhu zpátky úplně si popotáhl kabát.

„Chápal jsem to ze všech nejlépe, Gellerte," přiznal, ačkoli jen velmi nerad, Brumbál a poprvé od okamžiku, kdy si dnes pohlédli do očí, se v něm odrážel jakýsi konflikt. „Rozuměl jsem tvé touze převrátit světový pořádek vzhůru nohama jako nikdo jiný. Ty ideály ale patřily našemu mládí a měly mu také zůstat."

Sám s tou pravdou, kterou právě vyslovil, ještě nebyl tak docela smířen. Uvědomoval si, že se mu mládí už nikdy nevrátí. Připouštěl si, byť je velmi těžce, že dlít na snech a starých vzpomínkách, které už navždycky zůstanou jenom vzpomínkami, by ho časem zničilo úplně. Některé věci se totiž nedaly vrátit zpátky. Některé okamžiky se prostě musely stát, měly se udát, aby se dostal do bodu, ve kterém byl dnes. Aby mohl dnes stanout před svým kdysi přítelem, kdo ví čím mu však byl dnes, a pohlédnout mu po těch letech do očí s upřímností, kterou si navzájem dlužili snad ze všeho nejvíce.

Gellert zaťal čelist. Pohled mu ztvrdl na pohledné tváři.

„Ano, některé věci měly skutečně zůstat našemu mládí," vyrazil ze sebe tiše a s přivřenýma očima na Albuse zahlížel, jako kdyby se celou situaci snažil odhadnout. Možná si jen naposledy vychutnával okamžik, kdy se spolu baví jako dva rozkmotření staří známí. Poslední okamžik, kdy se ještě dalo vzít všechno zpátky a padnout si do náruče, jako kdyby se ta léta utrpení ani nekonala. 

Ano, Gellert trpěl. Trpěl v téměř každé vteřině, kterou musel strávit bez Albusovy přítomnosti. Dusil se představou, že ho už nikdy nesevře v náručí, že už nikdy neuslyší jeho hlas šeptat jeho jméno ve chvíli, kdy spolu leží propletení na dece mezi trsy sedmikrásek. Věděl, že jeho život ztratil svou jiskru, když z něho Albus Brumbál odešel, nedokázal se ale všeho vzdát jen proto, aby ji získal zpátky. Nemohl se přece teď vzdát, když... proč vlastně? Sám ani netušil. Zašel až příliš daleko, to bylo tím důvodem. Stejně by jejich vztah už nikdy nedokázal být stejný. Nikdy by se tam nevrátila ta mladická naivita, ta radost ze života, to, jak každý z nich viděl svět trochu jinak a tím se navzájem doplňovali. 

„Měli jsme své spory vyřešit už tehdy. V Godrikově Dole," prohlásil nakonec a rozhodně sevřel bezovou hůlku. Klouby mu děsivě prosvítaly na dlouhých prstech pod tenkou kůží a srdce se mu kdo ví proč rozbušilo jako zběsilé. „Nemuseli bychom se s nimi vypořádávat dneska," dokončil nakonec a jeho hlas nebyl ničím jiným než dechem, který se vzduchem nesl k Albusově uším.

V tu chvíli bušila srdce všem v místnosti. Všichni napjatě sledovali, co bude dál. Co se to tam děje? Šeptali si mezi sebou, snažili se natahovat krky, většina z nich se ale o přítomnosti dvou kouzelníků dozvídala jen z šeptem přenášených slov, které se davem šířily jako rakovina. Hučelo to tam jako v úle. 

Jen jeden kouzelník se nepodílel na všeobecném zmatení. Stál až u zdi, tam, kde začínaly letaxové krby. S nenávistným pohledem zahlížel směrem ke dvojici a v ruce svíral hůlku, připraven kdykoli zasáhnout, bylo by to potřeba. 

Ti dva si povídali jako staří známí. Mariuse dohánělo přímo k šílenství, že neslyší, o čem se baví, blíž se ale přistoupit neodvažoval. Netoužil po pozornosti davu, která se zatím stále ještě soustředila na onu dvojici. Přesto ale...měl chuť se na Brumbála vrhnout a zabít ho. Ušetřit tak Gellertovi práci a strasti. 

Proč ještě není Brumbál mrtvý? honilo se Malewskimu hlavou, zatímco v něm pěnil vztek. 

*****

Doporučuju si pustit písničku, kterou najdete nahoře. Při psaní a vymýšlení kapitoly jsem ji poslouchala i já a strašně mi k těm dvěma sedí.