Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.29 - Mesiáš

Alfred Adler se probudil do zcela normálního dne. Vstal z proležené postele, která útrpně zaskřípěla, a zamířil rovnou do kuchyně, kde si vytáhl chleba s marmeládou. Dneska snídaně bude chudá. Jako každý den předtím. 

Poslední dny nebyly příliš veselé. Máti se nakazila spalničkami a vypadalo to s ní hodně špatně. Dělal co mohl, aby zaplatil medicínu, ale... Práce v továrně nevydělávala, kolik potřeboval. A ještě k tomu se šeptalo, že se blíží válka. Císař si prý se zahraniční politikou moc neláme hlavu a baží po válce... Co na plat. Pokud měla přijít válka, Alfred s tím nemohl nic udělat.

Vydal se do práce jako vždycky - pěšky po začouzené ulici. Tahle ráno se městem táhl mlžný opar a jen absolutní blázni se producírovali venku. Blázni jako on, očividně. Musel to stihnout před šestou, jinak ho vyhodí. A v časech jako tyhle si nemohl dovolit vyhazov.

Zahnul vpravo na Mönckebergstraße a minul malý krámek s pečivem. Dříve si mohl dovlit sem tam tam zajít a koupit si měkký a čerstvě upečený koblih naplněný jahodovým džemem, ale jak šla ekonomika do háje, všechno muselo zdražit. A to znamenalo žádné sladké pečivo. 

Povzdechl si. Kéž by se stal nějaký zázrak. Bože, sešli mi sem nějaký zázrak.

A pak ho uviděl. Toho nejkrásnějšího muže, kterého kdy spatřil svět. Stál na druhé straně ulice oblečen do kabátu dražšího než Alfredův celý byt. Zcela určitě tam nepatřil - někdo takový se jen tak po ulicích jako byla Mönckebergstraße neprocházejí. A díval se přímo na něj. 

Alfreda polilo horko. Náhle měl pocit, že mu ten neznámý muž vidí až na dno duše. Ohlédl se, aby našel objekt mladíkova zájmu, ale nikde nikoho neviděl. Opravdu sledoval jeho. A usmíval se. Pak kývl. Dlouhé zlaté vlasy se mu zavlnily. Musel to být anděl. Musel to být posel boží. 

Vhrkly mu slzy do očí. Pán se nad ním slitoval. Poslal mu mesiáše.

Rozhlédl se přes ulici. Nikde v dohlednu žádný kočár neviděl, dokonce ani žádný automobil. Pro takové nóbl lidi tak zašlá část města nebyla. 

Čím víc se blížil svému andělu strážnému, tím víc se jeho strach zvětšoval. Co když jej vyplaší? Co když jej nějak proti sobě popudí? Co když zmizí a už ho nikdy nenavštíví?

Když však došel až k němu, mladík se nerozplynul. Natáhl k němu ruku a zazpíval: „Byl jsem poslán, bych ti pomohl z nicoty. Přijmi mou ruku a už nikdy nepoznáš hlad. O tebe a tvé blízké bude postaráno. Stačí dělat, jak pravím."

*****

„Pane Longbottome, co si to tam se slečnou Parkinsonovou posíláte?" ozval se Brumbálův hlas nad dvěma Havraspáry. Oba se do té doby něčemu potutelně šklebili a špitali si cosi, co však neslyšel, takže si nevšimli, že nad nimi už chvíli stojí. 

„Dejte mi to. Myslím, že byste se měli soustředit na své poháry s vodou. Ještě pořád jste v nich nevykouzlili ani kapku dýňové šťávy."

Měl toho pro tenhle den už dost. Z Evropy chodily samé špatné zprávy a on začínal mít pocit, že tím, že je čte, upadá do stále větší deprese. Byl jím posedlý mnohem víc, než když ty bláboly nečetl. Měl by toho nechat. Měl by se soustředit na své studenty. Měl by se soustředit na cokoli, co neobsahovalo toho ďábla, co mu tak pomotal život. 

Do napřažené ruky mu pomalu vklouzl útržek pergamenu. Byl pečlivě zmuchlaný do kuličky a oba studenti současně zrudli a podívali se bokem, když mu ho podávali. Jistě si psali zamilovaná psaníčka, pousmál se Albus a dlouhými prsty pergamen rozložil. Nic mu nemohlo zvednout náladu víc, než mladá láska. 

Nejednalo se o zamilovaná psaní. Pergamen byl popsaný hustým neúhledným písmem a dole byl obohacen o ilustraci.

Merrythougtová a Brumbál se k sobě nějak mají, myslíš, že spolu choděj?

Místo odpovědi mu dívka nakreslila velice detailní kresbu jeho, jak objímá Galateu. Nebylo pochyb, že to jsou oni dva. I kdyby k tomu nebyl ten popisek, poznal by se. Dokonale mu vystihla délku vlasů a oči - ty oči hlavně. 

Zamrazilo ho. Mohl by snad... On a Galatea... Chtěla snad něco víc? Byla o trochu starší než on, ale to by sotva byl problém. Mohla by mu pomoct zapomenout na Grindelwalda? 

*****

Trošku netradiční kapitola, co říkáte? :D