Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.20 - V Godrikově Dole

Ta vesnice tam mezi kopci stála už celá staletí. Kdysi čítala jen pár domků, časem v ní ale vyrostl kostel a stala se cílem mnoha kouzelnických poutí. Přece jen se stala domovem jednoho ze zakladatelů Bradavic, kouzelnické školy, která se zapsala do dějin a učebnic dějepisu po celém světě. 

Když se u hřbitovní brány zablesklo a ozvalo se tiché prásknutí, jen stařenka sklánějící se na druhé straně hřbitova u jednoho z novějších hrobů se za tím zvukem otočila. Když spatřila dva muže, jednoho světlovlasého a druhého hnědovlasého, nesouhlasně zakroutila hlavou a obrátila svou pozornost zpátky k náhrobku. Neuvědomila si, že se před ní prvně událo něco, co by podle její mudlovské mysli vůbec nemělo být možné. Byla už stará a smysly jí nesloužily, jak by měly. 

Gellert pohledem přelétl hřbitovní zídku a snad z dávného zvyku očima vypátral ta místa, kde se nacházel jeden opravdu starý náhrobek. Kdyby k němu přistoupili blíž, spatřili by vyryté jméno, Ignotus Peverell. Dnešek ovšem nepatřil ani mrtvým, ani relikviím smrti, ačkoli ta nejzrádnější se zrovna nacházela v jeho ruce.

„Godrikův Důl," vydechl a modrýma očima přelétl také nově vydlážděnou silnici. Tolik se toho za tu polovinu století změnilo. Vyrostly zde nové domky. Některé získaly novu fasádu, jiné naopak zřejmě někdo srovnal se zemí. Kostelu chybělo několik okenic, branka vedoucí na hřbitov se leskla opečovávaným kovem a na nedalekém náměstíčku stála jakási kašna. 

„Přepadla tě snad nostalgie, Albusi?" zeptal se ho a hůlku si zastrčil do kapsy. Ne. Čas bojovat ještě nenastal. Kdyby byli oba připravení bojovat s tím druhým pomocí kouzel, už dávno by po sobě metali jedno za druhým. Předháněli se, kdo ukáže mocnější, lepší zásobu triků. Místo toho ho Albus vzal sem - tam, kde to všechno začalo. Možná, že den přece jen skončí jimi dvěma v plamenech boje, prozatím ale...vzpomínali. 

„Víš, že jsem tady nebyl od té doby, co -," nedokázal Albus dokončit větu a skelnýma očima se také rozhlédl kolem sebe. Teď, když je nesledovalo tolik očí, konečně mohl přestat předstírat.

„Změnilo se to tady," poznamenal Grindelwald a rozhodl se, že ho nebude více trápit. „Někdo pokácel lípu, do které jsme vyryli naše jména," všiml si při bližším zkoumání kostelní předzahrádky. 

Albus se hořce pousmál a vydal se cestou vstříc srdci vesnice.

„To jsem byl nejspíš já. Měl jsem vztek, když jsi utekl, a na Aberforthovi jsem si ho vybíjet nemohl. Oba jsme truchlili," pokrčil rameny. Slzy v očích mu zůstávaly, ačkoli je měl viditelně pod kontrolou. Už dávno se naučil nebrečet při každé vzpomínce na tu chvíli, kdy umřela Ariana, kdy se všechno obrátilo úplně špatným směrem.

Jindy by se Gellert smál. Vmetl by mu do očí, jak pateticky to zní. 

Jistě, že ses potřeboval zbavit důkazu naší lásky, zněl Albusovi hlas Grindelwaldova mladšího já v uších, jako kdyby je skutečně někdy prohlásil.

Starší Grindelwald se ale jenom zamračil směrem k místu, kdy dříve košatá lípa stávala.

„Měl bys vědět, že smrti tvé sestry mi je líto," prohodil k němu tiše, zatímco ho následoval směrem k malinkatému kulatému néměstíčku.

„No vidíš, a já myslel, že k sobě budeme konečně upřímní," vydechl k němu hořce Albus a zastavil se pár kroků od kašny. Nevypadal ale překvapený slovy, kterých se mu od jeho společníka dostalo, jako kdyby je napůl čekal.

„Myslím to vážně. Její smrt nebyla v plánu."

Albus se na něho nedíval. Místo toho očima přejížděl barevné domky postavené v řadě vedle sebe, jako kdyby je stavělo nějaké dítě - bez ladu a skladu. Některé se zahradou, jiné bez ní. V některých oknech se svítilo - přece jenom venku panovalo šero a zima.