Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.9 - Písnička pod hvězdami

Venku se už setmělo a noční oblohu začaly naplňovat sovy na cestě za potravou a Albus Brumbál se stále ještě nezvedl ze židle. Podle jeho naprosté nehybnosti by se dalo hádat, že tam zkrátka a jednoduše usnul. To ale nebyla pravda. Oči měl totiž dokořán otevřené a stále ještě koukal na myslánku před sebou, kde se ještě pořád jako vzdálená ozvěna vířily obrazy zlatovlasého mladíka, polibků, nekonečných scenérií zlatých polí a jeho sourozenců. Hádky, polibky, láska, patetické vztahy a city, které nikdy neměly dopadnout dobře. 

Když sledoval sám sebe oddat se tomu prvnímu polibku a té první hříšné noci z mnoha, které spolu s Gellertem strávili, nepálily ho tolik ani vzpomínky samotné. Žil s nimi tolik let a tolik let mu kazily spaní, že si na ně už zvykl jako na nepříjemné závaží na noze. Nemohl s nimi nic udělat, a tak se je musel naučit tolerovat a snad i přehlížet. Ne. Nejhorší na tom všem bylo, že jak tam stál se svým mladším já na louce a pozoroval se, jak se mu podlamovala kolena, jak neudržel svůj dech klidný a jak ze sebe nedokázal v přítomnosti mladšího kouzelníka vydat jediné kloudné slovo - věděl, že kdy mu ta slova šeptal Grindelwald teď, nereagoval by jinak. Kolena by se mu roztřásla, tělo se samo přitisklo k jeho vlastnímu a hlavu by nakláněl v iracionální touze po polibku. 

Ani tolik let utrpení Brumbála nenaučili vůbec nic. Pohledem zkontroloval seschlý vlčí mák ležící na stole kousek od něj, vedle kterého ještě stále nehnutý odpočíval i ten prokletý dopis od něj. 

Vlčí máky. Toho léta jich byly louky plné, příkopy jimi přímo přetékaly a Gellert si z něj dělal srandu, že se červená stejně jako ty návykové rostliny. Uspával ho při zapadajícím slunci písničkou o makovicích pohupujících se ve větru, kterou mu zpívávala podle všeho matka v dětství. Albus si i po těch letech dokázal vybavit jeho sladký hlas nesoucí se teplým vzduchem prosyceným vůní sena a pampelišek. 

„Nad horou zvědavou zvedá se noc,
květiny na louce volají o pomoc,
zazpívej mi, kouzelníčku,
překrásnou písničku.

Písničku o lásce, válce a snech,
jak vlčí máky po dlouhých dnech,
houpou se ve větru a zpívají,
o tom, že brzy nás tu nechají."

Nakonec poslední tóny jeho hlasu odnesl vítr spolu se sluncem někam na obzor a když se na obloze začaly tvarovat hvězdy, zůstalo jen ticho a poklidné obdivování krás nočního nebe. Za obzvláště jasných večerů mu Gellert ukazoval souhvězdí letní oblohy a s nadšením mu převyprávěl všechny legendy s nimi spojené. 

„Je v tom jistá symbolika, nemyslíš?" zasnil se jednoho obzvláště krásného večera, když slunci po celém dni konečně došla barva a dalo tak prostor staré známé indigové modré s černou. Ty se konečně mohly roztančit po obloze a rozeset stříbrné tečky od obzoru po obzor. 

Oba zrovna leželi na kostkované dece, dotýkali se lokty a hleděli vzhůru.

Gellert po něm hodil tázavým pohledem.

„Mohly to být pouze světla. Body, tečky rozeseté po obloze, kaňky nějakého neumělého malíře. Nemusely být vůbec ničím, ale lidé se jim kdysi rozhodli dát význam. Rozhodli se, že támhleto vypadá jako obrovský vůz, protože vůz byl jejich každodenní přítel a pomáhal jim převážet věci z místa na místo. Hledali bohy a našli je vzhůru na nebi mezi hvězdami. Jak poetickou duši musí člověk mít?" vysvětlil mu, pohled stále ještě neodlepujíc od té noční nádhery. 

„Myslím," ozval se o chvíli Gellert zamyšleně, „že lidé byli tehdy spíš zoufalí. Neměli mnoho, a tak své naděje upírali někam, kde doufali, že je naleznou."

„Řekl bych, že museli být šťastnější než teď. Dnešní svět jakoby ztratil skoro všechno veselí. Všechnu krásu. Lidé pozbyli poetičnost, jak se honí za svými nudnými a všedními životy. Nechci skončit jako všichni ostatní. Nechci do konce života chodit do práce v sedm ráno a v sedm večer se z ní zase vracet. Chci něco víc, nezasloužím si něco víc?" ozval se zase Albus, tentokrát už hvězdy svým pohledem opustil a místo toho jej zabodl do Gellerta. Ten na něho už nějakou dobu koukal a když zjistil, že jeho pohled oplácí, pousmál se a natáhl k němu ruku.

„Ty si, Albusi, zasloužíš všechno, co si jen přeješ," prohlásil k němu tiše, přesto však rázně, a pak se překulil tak, že ho uvěznil tělem na zemi. Udělal to chytře, protože Albus teď nemohl hýbat ani rukama, takže ho nemohl odvalit pryč. Ne, že by na to snad měl v tu chvíli pomyšlení, protože se už zas ztrácel v těch jeho hlubokých očích.

„Jsme výjimeční, Albusi, ty a já. Spolu změníme svět," prohodil k němu vřele Gellert a pak se sehnul, zlaté prstýnky vlasů ho pohladily po tváři, a vtiskl Albusovi hluboký a vášnivý polibek na rty. „Jsi můj," šeptal mezi polibky a ve tvářích se mu tvořil ruměnec. Ve tmě ho ale neviděl ani Albus, ani ovce v nedalekém přístěnku. 

Tenhle polibek i ten další, co mu vtisknul na víčko oka, se odehrál jen mezi nimi dvěma a hvězdami. A hvězdy nikdy nic neprozradí, ať už se je lidé snaží sebevíc přesvědčit. Hvězdy jsou totiž od začátku všech věků jen a pouze světélka doprovázející ztracené poutníky na cestě do svého cíle. Šálí lidem zraky a snad i skrývají nějaká tajemství. Proč by je ale, u všech možných svatých, říkaly právě lidem?

*****

Vím, že předchozí dvě kapitoly byly asi tak dvakrát tak dlouhé, ale rozhodla jsem se, že tuhle bude lepší ukončit tady. Máme tady další vzpomínku! <3

Jinak, v minulé kapitole jsem na to úplně zapomněla, ale teď už ne! Chtěla bych vám strašně moc poděkovat za překročení 10K přečtení. Je to neskutečné číslo a já si toho ohromně vážím, obzvlášť od vás, co jste to vydrželi až sem i přesto, že nevydávám zrovna pravidelně. Tak doufám, že vám to aspoň teď ty tři kapitoly trochu vynahradily. :D 

V další se podíváme zase za Gellertem a Mariusem, těšíte se?