Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.21 - Řešení problému

Nakonec lidská zvědavost přece jenom dosáhla bodu, kdy překonala strach. Když totiž kouzelníci a mudlové sledovali ze svých oken dva kouzelníky, jak stojí proti sobě ruku v ruce, pocítili jistý záchvěv něčeho velkého. Okamžiku, který měl jistě mnoho věcí změnit, kterému ještě tak docela nerozuměli, ale i tak z něho cítili sílu a atmosféru čehosi dávného a kouzelného. 

Stáli v hloučcích na zasněžených zahradách - většina z nich si nestačila ani obléct kabáty, někteří na sobě měli dokonce stále ještě své noční úbory. Ani přes stále se zvětšující publikum od sebe ale Gellert s Albusem neodtrhli oči.

„Odpověď na mou otázku?" nechápal Albus, zatímco se utápěl v modrých hlubokých studánkách Grindelwaldových duhovek. 

„Jak se vede souboj, při kterém ani jeden nechce zvítězit, ani jeden nechce prohrát a oba váže kouzelnická smlouva, která nemůže být porušena?" zopakoval Gellert přesně jeho dřívější slova a jeho hlas se větrem a padajícím sněhem nesl jako to nejsladší zašeptání. Nemluvil nahlas, vlastně ta slova nebyla víc než dechem, přesto však dolehla k uším každého z přihlížejících. Magie jim naslouchala a dávala o jejich rozhovoru vědět každému magickému tvorovi v okolí, protože vycítila příležitost. Po věku všech věků se schylovalo k něčemu skutečně velkému.

Albus na něho koukal s otázkou vepsanou v očích. Už ji ale nevyslovil nahlas, na co taky. Byla řečena jednou jeho vlastními ústy. Byla vyslovena podruhé ústy Gellertovými. Teď už zbývala jen ta odpověď - jak se takový souboj vede? Jak se vyhrává, aniž by kdokoli prohrál? 

Gellert se jen pousmál a konečně odvrátil pohled od Albusových hnědých očí. Pohledem na okamžik zabloudil k Mariusovi ležícímu na zemi. Jeho bezvládné tělo zatím ještě nevychladlo natolik, aby se na něm udržel sníh, a tak teď na jinak bílé cestě kontrastovalo. Tvář se mu stáhla posmutnělou grimasou. Raději na svého teď už mrtvého přítele nezůstal hledět dlouho. Místo toho přelétl očima po davu lidí - byl už skoro čtyřikrát takový, než před deseti minutami. Zprávy se tedy nesly rychle. 

Výborně. Bez obecenstva by ten správný spektákl sehrát nedokázal. Bez obecenstva nedokáže ani ten nejlepší herec sehrát svoji roli na jedničku. 

Pomalu, vychutnávajíce si každičkou vteřinku, svou pozornost zase vrátil na Albuse. Mohl tuhle chvilku možná prodlužovat ještě déle, věděl ale, že ani on to nezvládne do nekonečna. Udržoval v napětí dav kolem nich, udržovat v napětí Albuse, který na něj hleděl tak hladový po odpovědi, po tom moudru, až se mu z toho rozklepaly ruce a spodní ret. A nakonec sebe - plánoval totiž zabrousit do vod dosud neprozkoumaných. Kdo ví, co mu budoucnost přinese. Věděl ale, že to nebude nic z toho, co doposud zažil.

„Jsem si jistý, že tě ta možnost už taky napadla, Albusi," zaševelil jeho hlas nakonec a o krok od něho ustoupil. Touha Brumbála políbit snad ještě nikdy nebyla silnější. Ta chuť vrhnout se na něho a ještě naposledy ucítit jeho vůni ho spalovala. Věděl ale, že polibků si ukradl na život víc než mu patřilo. Že bude-li mu přáno dostat ještě nějaký, bude mu ho muset Albus věnovat sám. 

A tak s bezovou hůlkou zatočil mezi prsty a skoro až přívětivě se na ni usmál. Za ta léta mu byla dobrou společnicí. Sloužila mu skvěle, provedla ho kdejakou bitvou. On a Albus byli jediní, kdo měl ponětí o její skutečné povaze, protože se pochopitelně nikde nechlubil, že vlastní tu jednu a jedinou hůlku Smrti a Osudu, bezovou hůlku prvního ze tří bratří. 

Albusovy zorničky se rozšířily. V hlavě mu šrotovaly všechny myšlenky, přemýšlel, o čem asi může Gellert mluvit. A možná, že už částečně věděl, to by ale Gellert přece neudělal, ne?