Cruel (HP, FF)

Kapitola 1.23 - Vzrušení z akce

„Nechci problémy. Nabízím vám jednoduchou dohodu - necháte mě v klidu odejít a já vás nechám na pokoji."

Bystrozoři se pod jeho ukrutným pohledem netřásli. Hůlky ležely daleko od nich. Ale ani tak nepodnikli žádné unáhlené kroky, aby jej zbavili výhody. 

„Nemůžeme vás nechat jít, pane Malewski," oslovil ho vyšší z nich. „Ale co kdybychom se tady všichni uklidnili, dali hůlky stranou a popovídali si. Jako-" letmo se ohlédl na kolegu. „Jako přátelé."

Přátelé. Opovrhoval každým jedním z nich. Nejradši by je všechny na místě zabil, ale takový iracionální přístup si nemohl dovolit. Už tak se topil v problémech a kdyby zavraždil tři bystrozory a samotného ministra - z toho by se jen těžko vykroutil. Samozřejmě to mohl hodit na Levitze, ale ten byl už sám o sobě nebezpečný. Ten chudák neměl nejmenší ponětí, co svým hloupým jednáním natropil. 

Na druhé straně byla svoboda. Mohl by konečně vyjít na povrch se svými názory. Mohl by veřejně vystoupit v protimudlovském hnutí. Mohl by konečně skutečně jednat. Přestat za sebe posílat loutky, neschopné a pitomé. 

„Obávám se, že jsem si diplomatů užil už dost," pronesl pomalu a jeho dech se otřel ministrovy do vlasů. Ztěžka se nadechl. „Strávil jsem měsíce a měsíce mezi hlupáky. Poslouchal pomluvy o svém pánovi. Tahal za nitky, aniž bych skutečně cokoli mohl podniknout. Neodkážete si to ani představit."

Byla to amatérská chyba, takhle se rozpovídat před soupeři. Zvlášť, když jsou ti soupeři neobvykle zdatní v kouzlech. Jenže Marius si nedokázal pomoct - konečně se cítil živý. Stále na svém krku cítil Gellertův dech, stále cítil horkost, která se mu rozlévala celým tělem. Adrenalin, který mu teď koloval v žilách, byla tak opojný, že prostě nedokázal mlčet. A tak povídal. 

„Vy to pořád nechápete, co? Snažíte se nás pochytat jako psy, aniž byste se na maličkou chvilku zamysleli, že možná máme pravdu."

Přitiskl hůlku blíže k ministrovu krku. 

„Proč bychom se měli skrývat? Proč bychom měli my být těmi, kdo se bude schovávat? Proč bychom na ně měli brát jakékoli ohledy? Že by nepochopili? Tak je donuťme!" 

V samém zápalu slov si ani neuvědomil, že stiskl kolem ministrova těla polevil. Svou ztrátu ostražitosti si uvědomil až ve chvíli, kdy se mu ministr vysmekl a vrhl se na zem po hůlkách. Hodil je bystrozorům. A Marius záhy ztratil převahu. 

Marius ani nemrkl. Srdce mu zběsile bušilo, ale nikoli strachem. Vzrušením. Co na tom, že jej nejspíš chytí. Gellert jej zachrání. 

„Kouzelníci si natolik zvykli na své pohodlí, že je nezajímá, v jakém neprávu žijí. V jakém strachu je zákony nutí se schovávat před svými obyčejnými sousedy." 

Zavrtěl zklamaně hlavou. „Kouzelnické společenství zlenivělo. A mě to bolí."

Červený paprsek světla, který proti němu vyslal jeden z bystrozorů, se k jeho hrudi neúprosně blížil. Marius hrdě zvedl hlavu a ušklíbl se. „Nevíte, proti komu si začínáte."

Jenže paprsek k němu nedoputoval. Na poslední chvíli se zvedla i druhá hůlka a vyslala štítové kouzlo, které rudé světlo nasměrovalo do zdi. 

Roztřesený bystrozor nevěřícně hleděl na svou ruku, pak na kolegu. Ten mu však věnoval jen zamračený pohled. 

„Zrádce," procedil skrz zuby ministr kouzel, ale nestačil udělat ani krok, když se mu do zad vpilo zelené kouzlo. Druhé následovalo hned po něm a bystrozor neměl ani tu nejmenší šanci se mu vyhnout. 

Marius se s ledovým klidem díval na dvě mrtvá těla. Nechtěl zabít, opravdu ne. Nezáleželo mu na těch hlupácích, ale budou z toho jen problémy. 

„T-tys je zabil," zakoktal ten, který ho zachránil. „Z-zabils je."

„Jejich osud byl zpečetěn ve chvíli, kdy ses rozhodl mě zachránit," řekl jen Marius a otočil se. Levitz ještě stále seděl na židli, pevně přivázaný, a vesele se zubil. 

„Uvědomuješ si, jakou pitomost jsi právě udělal, drahoušku?" Marius si trpce protřel oči. „Gellert nebude nadšený, že jsi zabil ministra kouzel. A bystrozorské oddělení bude mít co říct do té vraždy jejich nejlepšího muže."

„Co to plácáš, to tys je zabil. Půjdeš za to do vězení," smál se Levitz. 

Marius se otočil na svého zachránce. 

„Já ale viděl docela jasně, že ses dostal z řetězů a řádil jako šílený. Kdybych nezakročil... Viděl jsi to samé, Olivere?" mrkl na něj. Byl docela pohledný. Mezi bystrozory musel patřit jen krátce a tvář měl plnou pih. Ještě chlapec, ale Gellertovi se určitě bude zamlouvat. Pro takové případy měl slabost... Rád se ujímal ztracených chlapců, zvláště těch, kteří si svými názory ještě nebyli jistí. Dali se mnohem lépe ovládat. 

Oliver Posey, jak se jmenoval, zalétl nervózním pohledem k Levitzovi. Pak se zaslzenýma očima zadíval na Mariuse. „Já - co jsem to proboha udělal?" 

„Ale no tak. Pšt, na slzy bude dost času později. Teď od tebe potřebuju, aby sis zamazal ruce od krve."

„C-cože? Ale vždyť nikdo nekrvácí?"

Stačilo ale jen krátké švihnutí hůlkou a ministrovi se z obličeje vyvalil proud krve. 

„Levitzi, vstaň z té židle. Už nemusíš předstírat, že jsi svázaný. Moc dobře vím, že se spout zbavil už před půl hodinou," houkl. 

Tohle bude ještě zábava. 

„Nedonutíš mě to vzít na sebe. Dvojnásobnou vraždu si na triko nevezmu," stál si na svém Levitz, když pomalu vstával. 

Marius konečně pochopil proč se jej Gellert chce zbavit. 

Přiblížil se k němu, hhůlku už zase v plné pohotovosti. 

„Jestli mě zabiješ, upadneš u Grindelwalda v nemilost," pohrozil mu Levitz. 

Jenže tím si vysloužil jen Mariusův smích. 

„Jestli se považuješ za něco lepšího jen proto, že s ním chrápeš, pak jsi na omylu."

Dopřál si jen pár sekund Levitzova zmateného a ublíženého pohledu, než zašeptal: „Imperio."