Cruel (HP, FF)

Kapitola 2.20 - Matka

Ledová voda se v prudkém přílivu tříštila o ostré výčnělky skal. Útesy působily v tomhle šeru jaksi podivně ponuře a majestátně a Albuse na okamžik napadlo, co by se stalo, kdyby z nich skočil dolů do divokých vod, nechal se jimi vtáhnout do hlubin oceánu a už nikdy nevyplaval. Tou myšlenkou se nechal unášet jen malou sekundu, pak se zhluboka nadechl a vzhlédl o něco výš, kde se mezi cáry mléčné mlhy tyčilo do výšky mohutné sídlo. 

Působilo děsivým a opuštěným dojmem - až těžko se dalo věřit, že na takovém nehostinném a špatně přístupném místě ještě stále někdo bydlí, na druhou stranu, prostředí ledového moře, mlhy a chladného vzduchu vysvětlovalo Grindelwaldovu náturu. Těžko budete vřelého srdce a dobrých úmyslů, narodili-li jste se na podobném místě.

Brumbál se zhluboka nadechl, zachumlal se více do svého kabátu a vykročil po úzké stezce, která se sotva postřehnutelně vinula podél pobřeží nad oceánem vlhkým kamenem, směrem k majestátní budově. Bodavá zima se mu zarývala až do morku kostí a když konečně po půl hodince stanul před vysokou železnou branou, kabát měl promočený skrz na skrz a v botách mu šplouchalo. Ani teď se ale nevzdal, místo toho vytáhl hůlku a po krátkém zkoumání zámku ji vložil do klíčové dírky.

Nejdřív se nic nedělo, pak sebou brána škubla a s uši rvoucím skřípěním se otevřela. Umožnila mu tak vstoupit na pozemky rodiny Grindelwaldových a odhalit tak další z Gellertovým věky střežených tajemství. 

Vstupní síň působila zašlým dojmem. Svícny, které se kdysi musely lesknout ve světle plamenů, dávno ztratily svůj lesk a dávaly tak najevo svou zašlou slávu. Několik portrétů visících na stěnách bylo potrhaných, jejich majitelé je už dávno pro samou nudu museli opustit. Jediný, kdo se ve svém rámu ještě stále krčil a nahlas pochrupoval, byl starý bělovlasý muž s kozí bradkou.
Koberce kdysi možná byly sněhově bílé, nyní je však hyzdil prach a špína a po jejich dávné kráse nezůstalo ani památky. Na krajích si na nich navíc nejspíš začal hodovat párek myší. 

Albusovi z toho místa přebíhal mráz po zádech. Jako kdyby se z ničeho nic ocitl v Drákulově hrabství, přestože do Rumunska to měl ještě dost daleko. S nakrčeným obočím se rozhlédl kolem sebe a mimoděk se ještě více zachumlal do svého zmrzlého a durch mokrého kabátu. 

„Haló?" osmělil se po chvíli přece jenom promluvit nahlas. Jeho hlas zněl podivně nakřáple a vyděšeně, až se za to v duchu okřiknul. 

Chvíli mu byla odpovědí jen jeho vlastní ozvěna. Pak se odkudsi z útrob hradu ozvalo skřípění. Zvuky se blížily a když už se zdálo, že jsou téměř u něj, vyšla ze stínů dlouhé chodby shrbená stařenka. Vypadala jako věchýtek, vítr vanoucí za zdmi této pevnosti by ji zcela určitě odfoukl. Opírala se o stříbrnou hůl, řídké šedé vlasy měla stažené do drdolu a na sobě starodávné tmavě fialové šaty.

Změřila si ho skelným pohledem, pak zaklepala hůlkou o zem a zapřela se do ní o něco usilovněji.

„Poslal vás Gellert?" zeptala se rozechvělým hlasem, zatímco si ho zkoumavě měřila. Nenechala mu ale moc prostoru k tomu, aby jí odpověděl, protože zaklepala hůlkou o zem znovu a tiše si odkašlala.

„Říkala jsem mu už tolikrát, že se o mě nemusí bát." Skoro, jako kdyby si to říkala sama pro sebe, než pro něj. 

Albus na ni zůstal chvíli hledět, než si sám odkašlal a s trošku rozpačitým výrazem ve tváři zakroutil hlavou.

„Kdepak, paní Grindelwaldová. Gellert mě neposlal, ale dalo by se říct, že tady jsme kvůli němu."

To jako kdyby konečně upoutalo ženinu pozornost. Naklonila hlavu na stranu a s o něco větším zájmem na něho zamrkala.

„Ano?" vybídla ho pokynutím hlavy, aby pokračoval.

Albus se na chvíli zarazil, ztěžka polkl a když si opět dodal v duchu trochu odvahy, dal se opět do řeči.

„Kdysi jsem s vaším synem měl tu čest. Dalo by se říct, že jsme byli přátelé. Ti nejlepší. V poslední době se mi ale zdá, že se strašně změnil. Cosi v něm, já nevím, jak jen to popsat..." snažil se mluvil jemným a starostlivým hlasem. Na konci se mu do očí nahrnuly slzy. Neplánovaně, ale přece jenom splnily svůj účel. Žena před ním totiž velmi pomalu zamyšleně přikývla.

„Ano," zachraptěla, zatímco pohledem probodávala zeď za Albusovými zády. „Vím moc dobře, co tím myslíte. Můj Gellert byl vždycky velmi ambiciózní chlapec. Opravdu talentovaný, to ano, a taky velmi krásný. Však kolik mých přítelkyň se nad ním během jeho mládí rozplývalo. Obávám se ale, že si v sobě od malička nese jistou pýchu, která v něm živí temnotu. Sama jsem si všimla, že se už tolik neusmívá. Ani na mě si nenajde čas," a stará žena v obličeji posmutněla, odkašlala si a na hodnou minutu bylo ticho.

Albus na ni zíral s vykulenýma očima. Najednou nevěděl, co na to říct. Přece jenom v sobě ale nějaká slova nakonec vydoloval.

„Jo." Jeho slova však zněla podivně prázdně. „Myslím, že se až příliš upnul na svůj cíl většího dobra."

Žena zmateně zamrkala.

„Většího dobra? O čem to mluvíte?" nechápala. 

Na to jí Albus odvětil s až příliš velkou samozřejmostí, aniž by o tom přemýšlel: „Ovládnutí mudlů pro větší dobro, však víte. Kouzelníci vyjdou ze stínů, konečně ukážou nečakouzelnické společnosti, co jsou zač?" 

Položil to téměř jako otázku, ale ani ve snu by jej nenapadlo, že tahle ubohá žena nebude mít o celé této Grindelwaldově patálii nejmenší tušení.

Gellertova matka nakrčila čelo.
,,Ach, můj milý synáček. Neříkejte mi tady takové nesmysly. Můj Gellert pracuje na ministerstvu kouzel v Berlíně!" 

Našpulila pusu a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Jako kdyby jí povídal tu nejbizarnější báchorku, jakou si mohl vymyslet. A jemu v tu chvíli došlo, že jeho matka nemá ani to nejmenší ponětí, jaké zrůdnosti její syn po celé Evropě páchá. Tady, na tom Bohem opuštěném ostrově, asi těžko mohla odebírat denní tisk. Albus si jen těžko představoval jakoukoli sovu, co by se tím nečasem proplétala s pravidelností každodenního dne.

Chvíli uvažoval, zda jí má všechno říct. Mohl ji nechat nahlédnout do svých vzpomínek, mohl jí vylíčit zločiny, kterých se Gellert Grindelwald "pro větší dobro" dopustil. Ovšem pak mu pohled padl na ženin obličej a došlo mu, že jí to nemůže udělat. A snad to nemohl udělat ani jemu, ačkoli si to sám nepřiznal.

A proto, když se nadechl, jen trhl hlavou a pokrčil rameny.

„Máte pravdu. Spletl jsem se. Omluvte mě."

A na ta slova se otočil na patě a rychlým krokem zamířil pryč. Nenechal se zastavit ženinými zmatenými otázkami ani voláním, aby se vrátil a dal si s ní šálek čaje. Poslední, co od ní slyšel, byla slova: „Vyřiďte mu prosím, ať mě taky někdy navštíví. Jsem tady celé dny sama." 

Býval by dal Gellertovi rád dal vědět. Ale nemohl. Snad jednou, až se střetnou. Ano, teď už věděl, že jejich střet je nevyhnutelný. Neznamenalo to ovšem, že by na něj byl o moc více připravený.