„Já jsem takový idiot!" nadával Augustin a naštvaně chodil po svém soukromém salonku, který se nacházel hned vedle jeho ložnice. Trávil tady sice minimum svého času, ale občas sem také zavítal. Hlavně ve chvílích, kdy si potřeboval zanadávat a postěžovat, aniž by ho mohl vyslechnout někdo nevítaný. Nikdo totiž nahoru do posledního patra, kde měl on sám své pokoje, nechodil.
„Vyvracet vám to, pane, nebudu," zamumlal Alfons a Augustin po něm vrhl ostrý pohled. Byla sice pravda, že svému komorníkovi nikdy nevyčítal to, jak s ním mluví, ale i v jejich blízké a upřímné konverzaci byly jisté hranice. „Nedívejte se tak na mě. Já jsem vám přece neřekl nic určitého, dokonce ani svůj názor ne. Ani jsem neřekl, zda s vámi souhlasím. Jen jsem podotkl, že vám vaše tvrzení nebudu vyvracet," vysvětlil a Augustin jen otráveně zasténal a dál přecházel po pokoji sem tam.
„Jsem idiot!" odfrkl si, „kdybych nebyl, už bych se ovládl, ale... Nemůžu si prostě pomoci," zasténal a zahleděl se na jednu z růží, která byla ve váze na jedné z poliček. „Ona je... Je přitažlivá, velmi přitažlivá a... Dost!" okřikl se, „tohle už bylo naposledy!"
„To už jsem od vás také slyšel nejméně třikrát," řekl Alfons s povzdechnutím, „tak doufám, že už to skutečně slyším naposledy, ale..." Mávl nad tím rukou, že si stejně myslí svoje a raději se dál věnoval utírání prachu v jedné z mnoha skleněných vitrínek. Otíral zrovna čajové šálky, když ho napadlo, že už roky je neviděl na stole spolu s konvičkou plnou čaje. „Nenapadlo vás někdy použít ty šálky?"
„Na co?" zeptal se hrabě nepřítomně a stále svým pohledem hypnotizoval velkou růži a myslel přitom na Meenu. Věděl, že neuvažuje správně, ale nemohl ji dostat z hlavy.
„Na čaj pochopitelně," řekl starý sluha mezitím, co šálky opatrně zvedal a pečlivě je otíral. Nebylo to sice potřeba, protože sem chodil uklízet pravidelně, ale nic se přece nemá zanedbávat. „Kdysi jste z nich píval s hraběnkou," dodal ještě a Augustin k němu překvapeně zvedl pohled.
„Já vím," řekl prostě, „a z toho také vyplývá, že už se z nich pít nikdy nebude," dodal a posadil se do křesla ke stolu. Očima stále sledoval růži a nemohl od ní odtrhnout zrak.
„Možná by se z nich pít mohlo, ale to byste si musel uvědomit, že je na Zámečku i naše součastná paní hraběnka," řekl Alfons a naschvál odložil prachovku na vitrínu a vytáhl z ní tácek s bílou čajovou konvicí, dvěma šálky, konvičkou na mléko a cukřenkou. Byl to nádherný čajový servis. Na bílém nádobí se nacházely malé kytičky všech barev, které však byly namalované jen ve spodní části. Pro Augustina to byl velmi vzácný servis, protože z něj vždy pil jedině se svou milovanou Levandulí. Proto také odtrhl oči od růže a raději se zahleděl na ten krásný servis, u něhož se svou drahou manželkou vedl nespočet rozhovorů.
„Proč to vytahuješ?" zeptal se s povzdechnutím a vzal do ruky šálek s naprasknutým ouškem, ze kterého vždy pil on sám. Vzpomínal, že Levandule seděla pokaždé naproti němu a dívala se na něj tím vřelým láskyplným pohledem, který mu tolik scházel. Už zase v něm vřely vzpomínky, ale... Ne, teď na ně nebyla ta správná chvíle.
„Však víte, kdyby náhodou přišla chuť na čaj," řekl komorník a posadil se do křesla naproti svému pánovi. Ten si jen tiše povzdechl a vrátil svůj šálek zase na stříbrný tácek. Poté se podíval na Alfonse a nakrčil obočí.
„Na co tím narážíš?"
„Teď se vás zcela upřímně zeptám: Proč tu paní Afrodita je?" zeptal se Alfons a předklonil se, aby na svého pána lépe viděl. Soustředěně mu hleděl do tváře a snažil se z ní vyčíst odpověď sám, ale... Ne, Augustinova tvář byla tak kamenná a nečitelná, že snad ani jasnovidec by se v něm nedokázal vyznat.
„Protože se vrátila," odpověděl hrabě prostě a pohodlněji se opřel do křesla, na němž seděl. Alfons se však ptal dál:
„A proč se vrátila?"
„To nevím, na to se budeš muset zeptat jí," odsekl a trochu se zamračil. Uvědomoval si, že udělal chybu s Meenou, už zase, ale nepotřeboval, aby mu Alfons Afroditu pořád předhazoval. Věděl o ní, dokonce spolu sem tam i promluvili, tak o co šlo víc?
„Dobrá, tak tedy ještě poslední otázka na vás," povzdechl si Alfons, „milujete jednu z nich?" Jeho otázka zůstala viset ve vzduchu. Augustin byl zaskočen a tep se mu mírně zrychlil. Milovat... To slovo bylo tak nádherné a kouzelné, ale pro něj přesto tak prázdné a téměř neznámé. Tolik let už necítil něco, co by se tomu magickému chvění a motýlkům mohlo byť jen podobat.
„Ne, nemiluji," odpověděl důrazně a upřel svůj pohled na druhý ze šálků stojících na stole. Ten býval Levandulin... „A ani nikdy nebudu. Meenu mám svým způsobem rád, to nepopírám, ale... Milovat ji? Nikdy, to se nestane," řekl a podíval se na svého sluhu, který už otevíral ústa k námitkám. „Jistě, můžeš mít pochybnosti, ale znám ji už víc než čtyři roky a troufám si říci, že ji znám velmi dobře. Jiskra lásky mezi námi nepřeskočila a nikdy nepřeskočí," řekl nesmlouvavě a vzal do rukou právě ten Levandulin hrníček. Byl tak čistý, jako nový, ale přesto měl pocit, že kdyby se díval pozorněji, našel by něco, co by mu jistojistě připomnělo, že ho měla jeho manželka kdysi v rukou. „A Afrodita? Pochybuji o tom, já už nejsem schopen toho, abych mohl někoho milovat," řekl a zamyšleně šálkem otáčel, na tváři mu přitom hrál nepatrný úsměv. „Tedy... Někoho miluji stále, ale to se už nezmění, nikdy." Alfons sklíčeně hleděl na scénu před sebou a uvažoval, jaká je šance, že se Augustin ještě kdy změní. Hraběnčina smrt mu tehdy zasadila velkou ránu, ale Alfons přesto doufal, že čas vše napraví. Ale nestalo se. Ba ne, pomyslil si, tady nepomůže ani čas. Povzdechl si a s námahou vstal, hrabě k němu však stále nezvedl oči.
„Stejně tady ty šálky nechám," zamumlal, „kdo ví, kdo přijde na čaj," dodal tiše a opustil místnost. To, že Augustin už ztratil všechnu naději a chuť do života ještě neznamenalo, že ostatní na tom byli stejně. A Alfons byl optimista. „Však počkejte," mumlal si cestou ke schodům, „paní Levandule nebude jediná hraběnka na světě, která s vámi kdy pila čaj. O to už se postarám."
* * *
Afrodita se šla ještě po večeři chvíli projít do zahrad, sama. Katrina nějak nevypadala na to, že by měla chuť se někde procházet. Hraběnka si však nepřipadala ani opuštěná, ani osamělá. Měla dokonce pocit, že chvíle samoty jí prospěje. Procházela se po rozkvetlé zahradě a vzpomínala na Sofín, sídlo hraběte Nickela, na němž strávila tolik příjemných dní. Společnost drahého Nickela jí scházela. Jeho milý úsměv a příjemné povídání o slovech jí chybělo čím dál tím častěji. A čím dál tím častěji ji také pojímala touha, že se musí brzy setkat...
Náhle se ozvalo zahřmění a hraběnka sebou vyděšeně trhla. Bála se bouřek, neměla na ně dobré vzpomínky. Přesto se však nevydala zpět k Zámečku, ale pokračovala ještě k bílému altánku, kde si dnes četla další Nickelův dopis. Ach, ten Nickel...
Z myšlenek o mladém hraběti ji však vytrhla přítomnost někoho, kdo už v altánku seděl. Afrodita trochu nervózně nahlédla dovnitř a doufala, že se tam nesetká třeba s Meenou, nebo její matkou, na které teď rozhodně neměla náladu. Štěstí však stálo při ní a namísto Meeny, nebo Normélie se její pohled střetl s Gerbérií. Hraběnka si trochu oddechla a hnědovlasá dívka zrovna tak. Ležela na lavičce vedoucí kolem dokola vnitřního prostoru altánku a podpírala si rukama hlavu. Světle hnědé vlasy měla kupodivu rozpuštěné a občas si je s úsměvem odhrnula z tváře. Obě se na sebe chvíli dívaly trochu rozpačitě, protože nevěděly, co by od té druhé mohly čekat. Afrodita se vůči Gerbérii stále cítila špatně, neboť na ni při jejich posledním osamoceném setkání byla dosti nepříjemná a to proto, aby jí přiznala, jak to bylo s tím špehováním. Naproti tomu se zase Gerbérie cítila špatně vůči své paní hraběnce, protože měla za úkol ji sledovat a... To také není úplně něco, co by měli lidé rádi.
„Nechcete si... Přisednout?" navrhla dívka a poukázala na protější stranu altánu. Afrodita jen s malým úsměvem přikývla a posadila se naproti dívce, jež si ji stále pokradmu prohlížela. Gerbérie si nakonec vytáhla z vlasů podlouhlou nenápadnou sponku a tou knihu založila. Potom ji s tichým plácnutím zaklapla a odsunula dál.
„Páni, ta je pěkně tlustá," poznamenala hraběnka a Gerbérie s malým úsměvem přikývla. „Co to vlastně je?" zajímala se a dívka se jen ušklíbla. Klekla si na místo, kde ještě před chvílí ležela a tajemně se usmála.
„Hm... To jsem si nenápadně vzala z knihovny. Je to... Něco jako rodokmen, ale s dalšími zápisky a poznámky od kronikáře, občas je opravdu zábava to číst," řekla a Afrodita zvědavě naklonila hlavu na stranu. „Je to... Je to vlastně rodokmen pana hraběte, ale on neví, že jej čtu, nemyslím, že by mi to kdy dovolil, ale... Alespoň si z něj pak mohu dělat legraci, i když... To taky nevidí moc rád," řekla a zahihňala se, což Afroditu donutilo se pousmát. Když takhle Gerbérii viděla, připadalo jí, že Augustina asi dobře zná, když má i to malé privilegium dělat si z něj legraci.
„Má tě asi rád, že?" zeptala se s malým úsměvem a Gerbérie jen pokrčil rameny a odhrnula si z očí pramínek vlasů, který jí tam vítr zafoukal.
„To je silné slovo, možná mu na mně svým způsobem záleží, ale... To je tak všechno," řekla, ale nezdálo se, že by ji to mrzelo. Byla zvyklá na to, že Augustin neprojevuje své city. Věděla však, že k ní chová velkou důvěru a to pro ni bylo více než dostačující. „Ehm... Máte ráda psy?" zeptala se náhle a Afrodita jen s úsměvem pokrčila rameny. Dívenka se také stále usmívala a přitom si Afroditu zvídavě prohlížela.
„Dá se říci, že ano," odpověděla hraběnka, „proč tě to zajímá?" zeptala se a Gerbérie se jen tajemně usmála. Poté se rukama opřela o kolena, rozhlédla se po okolí a nahnul se k hraběnce přes altánek blíž. Afrodita se k ní také nahnula a Gerbérie poté tlumeným hlasem promluvila:
„Pan hrabě má jednoho psa, kterého mám strašně moc ráda, a tak mě napadlo, jestli byste se mnou tajně..." Její další slova však zanikla v nenadálé ráně, která náhle proťala poklidné ticho. Afrodita sebou vyděšeně cukla, zatímco Gerbérie vyskočila. Urychleně vyhlédla ven, obešla celý vnitřní prostor altánku a přitom zkoumavě hleděla ven. Začalo pršet „A jéje," řekla a přitom sledovala provazce deště, které už bubnovaly na střechu.
„Můžeme počkat, až se to přežene," navrhla Afrodita, ale představa toho, že by musela v této bouři zůstat, ji plně děsila.
„Kdyby to byl jen deštíček, tak bych s vámi přirozeně souhlasila, ale... Podívejte," vyzvala hraběnku a ukázala k Vaňovskému lesu, odkud se hrnula temná mračna. Gerbérie se zahleděla k lesu a sledovala klikatý blesk, který na chvíli ozářil oblohu „To bude asi velká bouřka, nejspíš na celou noc," poznamenala dívka a s povzdechnutím dosedla zpět na lavici proti Afroditě.
„Jak to víš?" zděsila se hraběnka a sama vstala, aby se podívala, jak velká ta černá mračna jsou.
„Většina mraků se obvykle srocuje tady v údolí. Neprší tu často, ale když na to přijde, zpravidla je to doopravdy veliký slejvák," řekla a také se podívala nad Vaňovský les. „Měly bychom jít domů," řekla a vstala. S povzdechnutím se postavila ke vchodu dřevěného altánku a zamyšleně si založila ruce na prsou. „Ale suchou nohou to asi nepůjde." Afrodita mezitím stále hleděla na Vaňovský les a uvažovala nad pravdivostí dívčiných slov. Bouřek se bála i ve dne natož pak v noci. Snad jen to nebude tak hrozné, doufala, ale jak slyšela ty bubnující kapky nad sebou, sama tomu příliš nevěřila.
„A teď jsem na tebe moc zvědavý!" uslyšela náhle posměšný hlas a s trhnutím se otočila. Poznala samozřejmě majitele onoho hlasu, ale nikde ho neviděla. Gerbérie však ano.
„Já bych na vás byla taky," odpověděla a prohrábla si vlasy. „Ale na sebe jsem ještě víc," dodala tiše a pohlédla do altánku, kde se její oči zabodly do tlusté knihy na lavici. Zaúpěla a prosebně se podívala na Afroditu. „Nesmí o ní vědět," naznačila jí rty a hraběnka přikývla. Pomalu se tedy s Gerbérií vyměnily. Hraběnka si stoupla do vchodu a Gerbérie se ztratila za ní, aby mohla schovat svou velkou knihu. Měla ji vždy schovanou pod jedním uvolněným prknem dřevěné podlahy.
Afrodita se mezitím podívala nahoru do okna, kde se její pohled setkal s Augustinovým. Zdál se být poměrně překvapený z toho, že hraběnku tam dole vidí, ale se stejným udivením se dívala i ona na něj. Netrvalo však dlouho a Augustin se na ni ušklíbl stejně posměšně jako předtím na Gerbérii.
„Neodsuzujte mě za mou škodolibost, ale... Vážně se těším, až budete odtud běžet až ke dveřím," pronesl pobaveně a Afrodita jen s povzdechnutím natáhla ruku do deště, v mžiku ji měla morkou. „No, prší hodně," okomentoval její pohyb a hraběnka jen protočila oči. Přesto se však nebránila malému pobavení, jež se jí lesklo v očích.
„Tak jdeme," zavelela Gerbérie a povzdechla si. Naposledy pohledem vyhledala hraběte a zaúpěla. Vůbec se jí nechtělo běžet v dešti před ním, protože věděla, že si ji pak bude dobírat.
„Jen jděte, já si počkám," zaznělo z horního okna a Gerbérie se podívala na Afroditu.
„Běžela jste už někdy v dešti?"
„Nesčetněkrát, a ty?"
„Stejněkrát."
Obě se na sebe podívaly a nadzvedly si sukni šatů, aby si ji nepošlapaly, a s posledním vzájemným pohledem vyběhly do silného deště. Provazce vody je okamžitě začaly smáčet a ony se rozutíkaly směrem k hlavním dveřím. Mokrá tráva jim čvachtala pod nohama a voda z kaluží létala na všechny strany. Dívky se však ani na okamžik nezastavily a běžely jako o závod, aby se ke dveřím dostaly co nejrychleji. Afroditě z vlasů stékala dešťová voda a smáčela jí tváře. Boty na podpatku měla už celé promáčené a s každým dalším krokem se stále více bořila do změklé hlíny. Šaty nasáklé vodou byly čím dál tím těžší a cesta ke dveřím se zdála být snad nekonečná.
Konečně se před nimi objevily schody a dveře dovnitř. Obě se rozběhly ještě rychleji, už konečně vybíhaly schody. Nahoře na schodech je čekal hrabě, který se jim ještě před mnoha okamžiky posmíval z okna. Gerbérie kolem něj rychle proběhla dovnitř a Afrodita byla hned za ní, ale jakmile vstoupila na poslední schod, sklouzla se jí po kamenném povrchu noha a ona se s vyjeknutím málem zhroutila na schody, ale... Augustin ji těsně před pádem zachytil. Pevně ji držel za paži a okamžitě ji vytáhl nahoru nad schody, kde už nepršelo.
„Není zodpovědné běhat v dešti," prohodil jen, ušklíbl se a pozorně se na ni zadíval. Vlasy lepící se k jejím růžovým tvářím se mu zdály být povědomé stejně jako ty jasně zelené oči, ale... Nebylo tomu tak. Věděl, že tyhle oči jsou mu téměř neznámé. Tohle nebyla Levandule... Afrodita zrychleně oddechovala, když se na něj dívala a ještě rozdýchávala běh, který ji v dešti ještě více zmohl. Hrabě se po chvíli vzpamatoval a zavedl Afroditu dovnitř. Gerbérie tam pořád stála a klepala se zimou. Byla úplně celá promočená. Venku zahřmělo a Afrodita sebou cukla. Augustin si toho samozřejmě všiml a tázavě se na ni podíval. Stále ji držel za paži, ale teď už jen jemně. Než se však stačil na cokoliv zeptat, Gerbérie promluvila:
„M-m-ůžu-u s-e-e jí-t převl-í-íc-t?" drkotala zuby a hrabě se jen ušklíbl a hodil po ní deku, kterou přinesl ze svého pokoje.
„Běž," svolil, „ale potom přijď. Však víš kam, máš patnáct minut," řekl a svým pohledem jí dal jasně najevo, že zpoždění neakceptuje. Gerbérie jen přikývla, zabalila se do deky a vycupitala po schodech nahoru. „Klouže to!" volal za ní ještě, ale dívka na to už nejspíš přišla sama, neboť se z chodby ozvalo tiché vyjeknutí a tlumené plácnutí.
„Žiju!"
Afrodita stojící vedle hraběte se také nepatrně třásla, ale zatím neřekla ani slovo. Kapky deště z ní pomalu stékaly a zase padaly na zem. Augustin se k ní otočil a na tváři mu stále pohrával pobavený úšklebek.
„Tak... Jak se vám líbil váš první velký déšť tady u nás?" zeptal se a se stejným škodolibým výrazem ve tváři jí podával deku, kterou při svém příchodu odložil na jeden z okrasných stolků u dveří. Afrodita si ji přes sebe vděčně přehodila a zabalila se do ní.
„Kdybych ho sledovala za oknem, byla bych šťastnější," řekla tiše a brada se jí nepatrně chvěla. Mokré oblečení se jí lepilo na tělo a studilo ji jako sníh v té nejchladnější zimě.
„Tak příště." Bylo jí poslední posměšnou odpovědí a poté se už oba vydali po schodech nahoru. Ani jeden z nich nic neříkal. Afrodita proto, že se tolik třásla a vyslovit jednu větu by jí s drkotajícími zuby trvalo věčnost, a Augustina tížilo svědomí. Už zase... Nebylo to skutečně poprvé, co se hraběnce nemohl podívat do očí. A nemohl to ani v nejmenším svádět na Meenu, tohle byla jen a pouze jeho vina. Jsem vážně idiot, opakoval si stále dokola, ale nebylo mu to nic platné. Vina nemizela. Když v tichosti vyšli nahoru nad schodiště, oba se zastavili. Z venku k nim doléhal tlumený zvuk kapek dopadajících na okenní tabule a rušil tak ono ticho, která se mezi nimi rozpínalo. Hraběnka se třásla zimou a doufala, že ji Augustin už nechá odejít. Při každém dalším zahřmění sebou cukla a jediné, co si teď přála, byla horká koupel a teplé místo pod peřinou.
„Ne-nebude vám vadit, když... Když půjdu?" zeptala se a snažila se, aby se jí hlas příliš netřásl, ale i malému drkotání zubů šlo jen těžko zabránit. Hrabě se na ni jen s posledním úšklebkem podíval a přikývl.
„Běžte, nechci být zodpovědný za vaše případné onemocnění," řekla jen a Afrodita s malým úsměvem přikývla. Poté se vydala směrem do svého pokoje, když za ní Augustin ještě naposledy zavolal: „Hraběnko?" oslovil ji a dívka se otočila. Zvědavě se na něj podívala a odhrnula si z očí mokrý pramen vlasů. Hrabě se prvně nadechl a poté pomalu vydechl odhodlávaje se k tomu, aby to velmi opatrně vyslovil: „Přijďte někdy na čaj."
Zdravíčko, čtenářci!
Omlouvám se, že kapitola vychází až teď, ale nějak... Neměla jsem a stále nemám moc na psaní náladu. Bojím se, abych něco nepokazila a poslední dobou jsem ještě taková vykolejená, takže... No, musím se zase co nejdříve vrátit do svých zajetých kolejí😂🙏🏻
Mimochodem vám chci moc poděkovat za ty reakce u minulé kapitoly. Věděla jsem, že mě budete chtít zaškrtit, ale že tam povedete takovou diskuzi, mě ani ve snu nenapadlo😂❤️❤️❤️
Děkuji vám za trpělivost a doufám, že jste si dnešní trošku odlehčenou kapitolu užili😁😁❤️❤️