Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

23. Kapitola: Znovu a od začátku

„Díkybohu," oddechl si a z hrudi se mu svalil obrovitý balvan. Tohle rozhodně nebylo to, co by očekával. Doopravdy už byl připraven na to, až odtud Afrodita odjede. Dokonce se mu o tom už i několikrát zdálo. Ta myšlenka jejího odjezdu, který se ještě před chvílí zdál být neodvratný, jej poslední dobou nepřetržitě děsila. A teď? Nemohl uvěřit. Bůh mu tedy nakonec věnoval svoji přízeň a hraběnka tu zůstane? Nedovedl si to vysvětlit. Vždyť si to snad ani nezasloužil, už se přece provinil natolik, aby nesl následky svých činů plnou měrou. Ale... Ne, osud tomu chtěl nejspíše jinak, nejspíše jim dával ještě jednu poslední šanci...

„Jste si jistý?" zeptala se tiše Afrodita a její hlas zněl poněkud úzkostně.

„Nemusíte se obávat, má paní, jsem si doopravdy jistý," ujišťoval ji s dobráckým úsměvem, „u některých mladých dam se prostě stává, že nemají pravidelnou periodu. Může to být způsobeno mnoha různými faktory," vysvětloval, ale Afrodita mu nedokázala věnovat pozornost. Meena není těhotná, znělo jí hlavou. Ačkoliv za poslední dobu zažila mnoho ran zklamání, tahle patřila k těm nejurputnějším. Měla pocit, že se její srdce proměnilo v balvan, který se pod svojí neunesitelnou vahou hodlal každým okamžikem zřítit. „Možná bylo na vině nějaké rozrušení, špatná strava... Skutečně to mohlo být způsobeno mnoha faktory," uvažoval lékař a přitom se na oba díval s klidným úsměvem. Myslil si, kterak se jim oběma uleví. Augustinovi určitě, ale Afroditě? Ani v nejmenším.

„Dobrá," odpověděl Augustin a jen těžko potlačoval malý úsměv, jenž se mu dral na rty. Stále byl jako u vytržení a nemohl uvěřit tomu, že se to doopravdy stalo. Stále mu jaksi nešlo do hlavy, jak jen je možné, že se osud postavil zrovna na jeho stranu. Po tom všem, co už provedl, dostal další šanci. Poslední šanci, blesklo mu hlavou. Teď už to rozhodně nesměl nikterak pokazit. I kdyby to znamenalo, že stráví zbytek života v celibátu, nesmí se už dopustit žádného prohřešení podobného rázu. Prostě nesmí.

Pohlédl na Afroditu, kterou díkybohu stále směl nazývat svou manželkou, a jeho radost krapet pohasla. Její prázdný a zklamaný výraz, s nímž se nyní dívala někam za lékaře, jenž stále postával ve dveřích, v něm opět probudil menší výčitky. Jak ona k tomu přijde? Napadlo ho, ale vzápětí se pokusil tuhle myšlenku zahnat co nejvíce do ústraní. Vyšší moc, znělo mu hlavou. Vyšší moc přece musela mít důvod pro to, že slečna Meena neotěhotněla. Jistě tu bylo něco, co onu vyšší moc nakonec přesvědčilo k tomu, že to spolu mají ještě zkusit, ještě jednou. Poslední šance...

Afrodita vedle něj jen oněměle stála a zvažovala vlastní možnosti. Měla odtud prostě odjet už tehdy, neměla čekat na žádný lékařský posudek. Nebo ještě lépe, měla zůstat s Nickelem v onom sadu plném meruněk, kde jim oběma bylo tak dobře. Anebo úplně ze všeho nejlépe, tehdy neměla s Augustinem vůbec mluvit, tehdy v těch sofínských zahradách. Nebylo by to dnes vše jednodušší a méně bolestivější? Rozhodně bylo.

Když hrabě poslal lékaře pryč, hraběnka s povzdechnutím vytrhla svoji ruku z jeho sevření a raději si pažemi objala tělo. Připadala si tak křehká a zraněná, že se potřebovala někde jen schoulit do klubíčka a doufat, že tohle všechno je jen další zlý sen. Slabě se třásla po celém těle a neměla daleko k slzám. Doopravdy už počítala s tím, že tohle všechno skončí, že už bude všemu tomuhle trápení konec... Ale neskončilo to, jen to celé začalo nanovo. Tohle byla další šance, jeho šance. A ta moje?

Překvapeně pozvedla hlavu, kterou až doteď klopila k zemi. Pohlédla na police knih před sebou a hrdlo se jí sevřelo. Jako kdyby jí zrovna teď přišlo na mysl něco důležitého... Svoji šanci už promarnila, když neodjela hned. To si alespoň myslela. Kdybych jen odjela... Litovala, hořce litovala, že jen vyhrožovala a k činům se již nedostala.