Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

65. Kapitola: Propitá noc

K Augustinově převeliké úlevě byla událost u rybníka poslední šílenou příhodou toho dne. Sám sobě musel přiznat, že více takových šoků by snad už ani nezvládl. Vždyť jen tohle samo o sobě rozdýchával relativně dlouho. Pocit vděčnosti jej však stále hřál v hrudi při každém dalším pomyšlení na to, že to celé dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo. Nechtěl si ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby byl rybník hlubší, anebo kdyby se Gerbérie příliš nalokala vody... Snažil se všechna ostatní hrůzostrašná kdyby zahánět a nevěnovat se jim, avšak nemohl je ze své mysli dostat plně. Naopak v něm bez ustání vzbuzovala ještě větší díl zodpovědnosti vůči Gerbérii. Nikdy se za ni necítil být tolik odpovědný jako právě teď. Však to také bylo znát hned, jakmile se vrátili zpět do domu. Rozkaz zněl jasně: Vykoupeš se v horké vodě, převlékneš a zabalíš do peřiny. A bylo mu při tomto kázání dočista lhostejné, s jak překvapeným a rozněžněným pohledem na něj hraběnka i Gerbérie hledí. A paní Milsová byla hned požádána o plnou konvici bylinného čaje pro Gerbérii, který prý dívenka musí vypít ještě za tepla, aby se předešlo případnému nachlazení, které Augustina v oblasti Gerbériina zdraví nyní děsilo ze všeho nejvíce.

Když tedy seděli po večeři v jednom ze salonků, Gerbérie už byla ve své noční košilce, zabalená v županu a ještě ve vlněné dece. Popíjela přitom bylinný čaj z již druhé konvice, kterou jí paní Milsová připravila, a přitom na Augustina ublíženě hleděla.

„Já už nemůžu!" vzdychla, „a už mi to ani nechutná," postěžovala si, avšak hrabě nad tím jen pokrčil rameny.

„Každý svého štěstí strůjcem," řekl jen, neb její ustavičné stěžování za poslední chvíle jej nechávalo naprosto chladným. Dívenka si hlasitě povzdechla a uraženě si odhrnula dlouhé vlasy na rameno, aby alespoň z části ulevila horku, jež ji začínalo ze všech těch dek a čajů tížit.

„A vysvětlí mi konečně někdo, co se vlastně stalo?" zeptala se s povzdechnutím paní Milsová mezitím, co pracovala na nové výšivce pro ubrus na jídelní stůl. Samozřejmě již při jejich příchodu si povšimla zamáčených a špinavých svršků, avšak i přes své spílání a vyzvídání se stále nedostala k pražádnému vysvětlení toho, co se vlastně stalo.

„To ať vám tady dáma poví sama," pronesl hrabě významně dívenčiným směrem a natáhl se po šálku vlastního čaje. Paní Milsová jej přitom pokradmu sledovala a on vzápětí zjistil proč. Jakmile ze svého šálku upil, málem čaj vyprskl zase zpět. „Co to má ksakru být?" rozkašlal se a prudce položil hrneček na stůl, až se čaj nepatrně rozlil.

„Říkal jste, že tam chcete přidat něco ostřejšího," odvětila paní Milsová nevinně a přitom k němu s andělským úsměvem zvedla zrak. Augustin jen otráveně protočil oči a naštvaně si založil ruce na hrudi.

„Tím rozhodně nebyl myšlen kopec zázvoru," rozčiloval se, „vy víte dobře, co jsem myslel," zavrčel, neboť od rána nepil prakticky žádný alkohol a měl pocit, že po tom všem by si snad alespoň kapku do čaje opravdu zasloužil. Ale o tom nechtěla paní Milsová ani slyšet. Dala Augustinovi mnohokrát jasně najevo, že se jí nelíbí tento jeho nový životní styl a hodlala se prozatím držet těchto svých taktik, jimiž se mu pokoušela v pití co nejvíce zabránit.

„Tak můžete pít čaj se slečinkou Gerbérií. Ona se s vámi o svou konvičku jistě ráda podělí," odvětila s dobrotivým úsměvem a opět sklopila zrak ke svému vyšívání. Gerbérie mezitím horlivě přikyvovala a doufala, že jí s konvicí, ač neochotně, opravdu pomůže. Afrodita sledovala celou debatu z křesla poblíž paní Milsové a musila se Augustinově naštvanému výrazu usmívat. Tohle se opravdu nestávalo, aby některému jeho přání nebylo vyhověno tak, jak by on sám chtěl. Zcela přirozeně ho tedy něco takového mohlo rozčilovat, avšak nejpodivnější na tom bylo, že tohle všechno paní Milsové procházelo a ještě si mohla dovolit jej popichovat.