Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

47. Kapitola: Za zavřenými dveřmi

Všichni tam bez dalšího slova postávali naproti sobě a přitom se po sobě překvapeně dívali. Tohle nebylo to, co by čekali. Hraběnka Lastrádová stále nebyla s to se uklidnit a jakkoliv zareagovat. Vždyť kousek od ní právě postávala žena svým zjevem dočista stejná jako Levandule Flossová, na jejímž pohřbu se s Augustinem viděli naposledy. Nechápala, co se to děje, co se to stalo...

Muž stojící vedle ní, a nyní ji pevně drže za ruku, měl ve tváři chladný nečitelný výraz, avšak i v něm vřelo zmatení a neporozumění. Ovšem snažil se to na sobě nedat znát. Takový už Sebastian, hrabě Lastrád, prostě byl. Svému bratranci se v mnohém podobal, ba dokonce i vzhledem si byli podobní. Černé havraní vlasy měl po ramena dlouhé a pleť znatelně bledší než kdekdo jiný. Oči měl však na rozdíl od Augustina černé, temně černé. Nebyl v obličeji příliš líbivý, vyhlížel obzvláště přísně a nos měl snad i kapku křivý. Mnoho toho zdědil z pokrevní strany své matky, jež byla sestrou Augustinova otce, hraběte Alfreda Flosse. I ona se svému synovci v mnoha ohledech podobala. Měla černé vlasy, vyčesané do vysokého uhlazeného drdolu jako madam Norma, a její oči byly též tmavé barvy. S přibývajícím věkem sice světlaly, avšak stále byly temnější a tmavší než jiných lidí. Její držení těla bylo jednoduše perfektní, sebeovládání též. Stála nedaleko svého syna a snachy s rukama založenýma u pasu a stejně jako oni si prohlížela novou hraběnku Flossovou. Ovšem na rozdíl od ostatních si všímala i jiných lidí, například madam Normélie stojící v pozadí.

Chantalle chvíli trvalo, než se vzpamatovala, chtěla hostům vyjít vstříc, což by jako správná hostitelka přirozeně udělat měla. Ovšem jakmile Filiana, starší hraběnka Lastrádová, zaznamenala její nepatrné vykročení, téměř se k hostům rozběhla, aby ji v přivítání předstihla.

„Jak rádi vás tu vidíme!" zvolala až přílišně radostným tónem a s rozevřenou náručí se ihned rozešla směrem k nově příchozímu hraběcímu pár. Augustin nepatrně loupl očima po svém bratranci a neušlo mu, kterak protočil oči stejně jako Chantalle, která se na svoji tchyni jen zamračila. Jejich spory tedy očividně pokračovaly i po těch čtyřech letech... „Augustine, drahý synovče, je to už roky, co jsme se viděli naposledy!" přivítala jej Filiana, a než ji snad stačil zastavit, už mu věnovala políbení na obě tváře. „A tvoji drahou choť ještě neznáme," poznamenala a otočila se s velikým úsměvem k Afroditě. Ta jen naprázdno polkla a pokusila se alespoň pousmát. I v těchto několika vteřinách vycítila něco, co jí jaksi nedávalo ve starší hraběnku Lastrádovou důvěru. Byly to hlavně hraběnčiny oči, ty se totiž na rozdíl od jejích rtů a tváří neusmívaly, zůstávaly chladné, ostražité a nedůvěřivé. „Měli bychom se všichni seznámit, kde je... Co tam tak postáváte?" nadhodila a otočila se k Chantalle a Sebastianovi. „Pojďte sem," přikázala, „kdybych se o to nepostarala já, tak nás Chantalle ani nepředstaví," zamumlala a hned nato se falešně zasmála. Ovšem mladá hraběnka Lastrádová to zaslechla, ostatně nebyla jediná. I tak se však snažila předstírat, že je vše v naprostém pořádku. S odvážným úsměvem se podívala hraběnce Flossové do tváře, ačkoliv se přitom křečovitě držela svého manžela.

„Nu, tak to je Afrodita, nynější hraběnka Flossová," pronesl Augustin poněkud zastřeným hlasem, který se Afroditě zdál být jaksi cizí. Vůbec to totiž neznělo jako Augustin, kterého znala. Sebevědomý a rozhodný tón jeho hlasu se vytratil a byl nahrazen tónem nepatrné nervozity a jistého druhu odevzdanosti a podřízení.

„Těší nás..."

„Velmi mne těší, hraběnko Flossová," zvolala Filiana a přitom Afroditě stiskla ruku nevšímajíc si toho, že Chantalle přerušila. „Já jsem hraběnka Lastrádová. Toto je můj drahý syn Sebastian, nynější hrabě Lastrád," řekla hrdě a poukázala na Sebastiana, který se k Afroditě natáhl a nepatrně políbil hřbet její ruky. „A jeho manželka Chantalle Merridová... Totiž Lastrádová," opravila se vzápětí, „promiň, drahoušku, už se v těch jménech ztrácím," dodala a neupřímně se na Chantalle usmála, slova jí přitom odkapávala z úst jako ten nejsmrtelnější jed. Ovšem za okamžik se ve Filianině tváři objevil opravdu upřímný úsměv a oči se jí snad i nepatrně rozzářily. „Normélie, drahoušku, já tě ještě ani nepřivítala!" zvolala a užuž obcházela Flossovi a mířila za madam Normélií a jejím doprovodem, který až doposud nervózně postával v kamenném vestibulku.