Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

71. Kapitola: Při šálku čaje

Zkoprněl, jakmile její slova dozněla. Zůstal na ni vyjeveně zírat a polil jej ledový pot.

„Jak jako nemůžu?" zeptal se hloupě a přitom ji neklidně pozoroval. Tep se mu náhle zrychlil a začal horlivě uvažovat, co by měl udělat.

„Nemůžu... Nemůžu... Nemůžu dělat ani krok," naříkala a bylo znát, že začíná panikařit. Zmítala se a pokoušela se hnout, ale bahno už ji stačilo alespoň částečně přijmout mezi sebe samé, čemuž nenapomáhala ani její podlouhlá sukně. „Co mám dělat, co mám dělat..."

„Hlavně se nehýbej!" varoval ji, ale jakmile to dořekl, nějakým způsobem se jí povedlo udělat krok a zabořila se ještě hlouběji. Tiše vyjekla a vrhla na Augustina zoufalý pohled. „Už žádné další pohyby, žádné další pohyby," opakoval a snažil se působit klidně, ačkoliv měl strach jako už dlouho ne. „Dostanu tě z toho, neboj se," říkal a začal se urychleně rozhlížet po okolí hledaje způsob, jak se k ní co nejrychleji dostat suchou nohou, aby tam neskončili nakonec oba. Velmi pomalu se rozešel po mechu kol stromů, který se zdál být pevnější nežli bahno kolem. Každý svůj další krok pečlivě vážil, ačkoliv si uvědomoval, že má omezené množství času.

„Jsem tak hloupá, je to všechno moje vina," opakovala plačtivým hlasem, „kdybych nebyla s Lukasem šla, teď bychom tu nebyli a... A..."

„Jen klid," pronesl nepřítomně a přitom se pokoušel přecházet po jakýchsi kamenech, které však naneštěstí vedly úplně na opačnou stranu, tedy dál od Afrodity. „Já tě tu nenechám, přísahám," přislíbil a věnoval jí upřímný pohled. „Nejsem důvěryhodná osoba, to dobře vím, ale teď mi zkus věřit, ano?" Jen přikývla a úzkostlivě sledovala, kterak se z mechem obrostlých kamenů dostává ke skupině malých vzrostlých jehličnanů, z nichž jeden byl téměř vyvrácen. Zrychleně dýchala a pokoušela se nemyslet na to, že necítí pevnou půdu pod nohama a pomalu se propadá do bahnitého mokřadu.

„Gusi?" zašeptala do ticha a on k ní zamyšleně zvedl pohled od onoho stromu, o jehož využití uvažoval. Kdyby se mi povedlo ho shodit k ní, snad by mě udržel, až bych ji tahal ven...

„Hm?"

„Ale co když to nepůjde..." Začínala být zoufalá a také si dělala obavy o Augustina. Co když to opravdu nepůjde? Nesmí tu skončit i on, to by nedovolila.

„Nesmysl!" prskl, „nejsi tam přece po krk," odsekl, neboť si takovou možnost nechtěl ani v nejmenším připouštět.

„Ale Gusi, když to nepůjde..."

„Ticho!" okřikl ji, „půjde a dost!" Vzápětí si však povzdechl a rukou se opřel o onen strom, který bolestně zapraskal. Mohlo by to jít... Vší silou se o strom zapřel a povedlo se mu jej shodit nedaleko Afrodity. Jeho délka nebyla nějak závratná, ale byl od ní už jen pár kroků. Velmi opatrně stoupl na stromový kmen a kupodivu se mu podařilo udržet balanc. Ale že by na tomto zaobleném kusu dřeva mohl stát a přitom se zapírat při vytahování Afrodity? Znovu si povzdechl a pokusil se k ní přiblížit tak, že měl jednu nohu stále na pevné zemi, tedy v okolí malých stromků, a přitom postával i na onom spadeném kmeni. „Zkus se mě teď chytit," navrhl Afroditě, která jej sledovala poněkud nejistě a bojácně.

„Nechci tě sem stáhnout," zašeptala a zdráhala se jeho nabízené ruky chytit.

„Sakra, máš snad na výběr?" protočil oči, neboť o ni měl opravdu starost a samozřejmě si uvědomoval, že pokud by ho stáhla k sobě, tak jsou nadobro ztraceni. Ale bych ochoten to risknout, musel. „Tak honem," popoháněl ji a Afrodita naprázdno polkla. Jeho ruky se však chytila a odevzdaně na něj hleděla. „Napočítám do tří a vytáhnu tě..."