Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

46. Kapitola: Nevydařené přivítání

Všechno bylo tak, jak řekl. Madam Norma a všechny ostatní dámy byly připraveny k odjezdu, který se měl konat na zítří v šest hodin ráno. Madam Norma si sice stěžovala na tak brzkou ranní hodinu, avšak netroufla si Augustina přesvědčovat k tomu, aby snad hodinu odjezdu posunul. Ostatně to mělo své opodstatnění. Cesta totiž byla dlouhá a budou rádi, když tam přijedou k obědu, brzké vstávání tedy bylo nutné.

Vše už bylo připraveno, kočáry přichystány a na Zámečku panovalo všeobecné vzrušení, neboť panstvo mělo na nějakou dobu odjet a oni konečně směli jít do vesnice, zákaz vycházení byl zrušen. Sice stálé platilo nařízení, že o událostech za posledních několik týdnů se mluvit nesmí, ale přece jen se našli rebelové, kteří to hodlali porušit hned zítra. Ovšem s tím hrabě jaksi počítal, ačkoliv ho vnitřně rozčilovalo, že nejde uhlídat všechno, a proto byl jedině rád, že až se to tady všechno bude zase rozebírat, budou pryč. Jen se modlil, aby se to nedostalo moc daleko, třeba mimo hrabství. Proto také apeloval na Alfonse, ať to všem neustále dokola opakuje, ať je klidně prosí na kolenou, to mu bylo lhostejné, ale hlavně ať se to nedostane příliš daleko.

Teď ho ovšem začínaly tížit docela jiné starosti a ty byly spjaté hlavně s místem, kam měli hned ráno namířeno, do hrabství Lavron.

Roky v Lavronu nebyl. Roky neviděl svého bratrance Sebastiana. Roky s ním nemluvil, ani si s ním nevyměnil psanou řádku. Jak tohle mohlo dopadnout?

Naposledy se všichni setkali na Levandulině pohřbu, po němž se pohádal s Merridem. Se svým bratrancem se tehdy sice nepohádal, ale přestali spolu mluvit, což byla Augustinova chyba. Když přišel o Levanduli, ztratil zájem o okolní svět, všechny dopisy od Sebastiana a jeho ženy tedy ignoroval a neobjevil se na žádné oslavě či jiné události, jíž ti dva snad pořádali. Po čase ony dopisy a pozvánky přestaly chodit a on to považoval za vlastní osobní selhání, když takhle zpřetrhal rodinné svazky, avšak neměl odhodlání ani sílu k tomu je napravovat.

A teď náhle přišlo pozvání i dopis od Chantalle. Zřejmě se je pokoušela dát znovu dohromady, neboť si dříve byli skutečně blízcí. Ale mělo to vůbec nějakou naději? Se Sebastianem si byli podobní, možná až příliš, a to by mohlo být účinnou překážkou. Oba měli problém s uznáním vlastní chyby, oba dokázali umě skrývat své pocity a oba uměli být obzvláště ironičtí a sarkastičtí. Kam tedy tohle jejich opětovné setkání mohlo spět...? Buď k velké hádce, nebo k velkému usmíření.

„...a vy tedy pojedete na koni, což já osobně nepovažuji za dobrý nápad, ale jak chcete a... Posloucháte mě?" nadhodil náhle Alfons, jehož hlas k Augustinovi dolehl jako vzdálená ozvěna.

„Ne, teď ne," odvětil prostě a zvedl se z křesla nalévaje si další sklenku vína. Začínal být opravdu nesvůj. Ne, měli zůstat raději doma. Ale teď už to vzít zpátky nešlo, všichni už s tím počítali. „Co mě to napadlo?" nadával, „měl jsem to ignorovat jako dřív a ne... Se pokoušet o nějaké změny." Alfons si povzdechl a dobrotivě se na svého pána podíval.

„Je mi to jasné," odvětil s malým úsměvem, „abych pravdu řekl, bylo mi trochu podivné, že to berete s takovým klidem," řekl a na okamžik stanul ve skládání kabátce, který hrabě před pár okamžiky přehodil přes polstrovanou sedačku.

„Já byl klidný," odsekl na svou obranu, „celou dobu, ale... Já tam nemůžu po pěti letech jen tak přijet a říct: zdravím. To prostě... Co mě to napadlo, co mě to napadlo...?" opakoval stále dokola a vrtěl nad tím hlavou.

„Vy jste to mlčení tehdy začal a je tedy na vás, abyste to i ukončil. A hraběnka Lastrádová přece psala, že to chápe, že to chápou oba..."