Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

59. Kapitola: Posel pravdy

Nevěděl, zda má být za jeho přítomnost vděčný, anebo se naopak proklínat za to, že nedovedl odejít bez Sebastianova povšimnutí. Ovšem za žádných okolností si neuměl představit, že by s ním měl teď mluvit.

„Patrně by ti jedna sklenka ublížit nemusela," dodal Sebastian, a aniž čekal na reakci svého bratrance, opřel se zády o kamenné zábradlí kašny a zahleděl se někam k hostinci. Nechtěl bratrance provokovat svými zkoumavými pohledy, avšak byl ochoten mu poskytnout jistou morální podporu, ačkoliv ještě přesně nevěděl proti čemu.

„Sebastiane," pronesl s povzdechnutím a s vypětím sil se narovnal, až odteď byl rukama zapřen o kašnu a hlavu skláněl nad hladinou. „Teď už vůbec není chvíle k..."

„Vzpomínám si na jedno přísloví, které říkává, že ve víně je pravda," řekl a přitom zamyšleně kroužil sklenkou s bílým vínem, kterou si s sebou přinesl. Augustin na něj oněměle hleděl a nebyl si tak docela jist, zda má nyní chuť ho praštit, nebo raděj ignorovat a nechat ho, ať se pokouší, o co jen chce a doufat, že ho to brzy přestane bavit a zase odejde.

„Přestaň s tím..."

„Nemám s čím..."

„Jistě, tvé postranní úmysly jako kdyby neexistovaly..."

„Ksakru, Gusi, vždyť je to tak snadné!"

„Snadné? Snadné?!" opakoval po něm nevěřícně, „nic z toho pro mě není snadné! Vůbec není snadné s tebou po těch letech mluvit! Vůbec není snadné tady po těch letech být a už vůbec není snadné být tady s vámi a pomyšlením, že to dřív bylo jinak!" vyjel na něj a přitom se ani nesnažil mírnit intenzitu svého hlasu, neboť byl už opravdu na hranici svých sil. Prakticky od příjezdu sem byl pod velkým tlakem a nic z toho, co se tu za celou dobu stalo nebo dělo, mu nenapomáhalo. A dnešním večerem počínajícím Meenou a končícím tancem s Afroditou to všechno dokonale vygradovala. „Nazývej si to, jak jen chceš, ale snadné to tedy není," dodal nakonec chladným hlasem a naštvaně se na svého bratrance díval. Sebastian na něj hleděl poněkud s podivem a překvapením. Nečekal, že Augustin takhle vybuchne, ale na stranu druhou za to byl rád. Pokud i tohle mělo vést ke konečné upřímnosti, ať to tak tedy je.

Ovšem ať už si dříve myslel cokoliv, byl teď naplněn větším pochopením než kdy dříve. S tichým povzdechnutím a nepatrně přátelským ušklíbnutím nabídl svému bratranci sklenku vína, jíž přinesl z hostince, a Augustin ji přijal. Srdce mu divoce bilo z tohoto nenadálého rozčilení, avšak pokoušel se to na sobě nedat znát. Jen se zády opřel o kašnu vedle Sebastiana a pomalu se napil. Zamyšleně hleděl před sebe a snažil se udělat si pořádek dočista ve všem, co nyní cítil a prožíval.

„Představ si, jaké by to bylo, kdybys přišel o Chantalle," začal po chvíli trpělivého ticha. „Představ si to ze dne na den se probudit a vědět, že už se na ni nikdy nepodíváš. Že už ji nikdy nepotkáš vprostřed chodby, že už tě nikdy v životě neosloví, ani se tě nezeptá, jaký jsi měl den..." Na okamžik se odmlčel a nepřítomně se zahleděl na hvězdnou oblohu. „Já takhle žiji každý den a upřímně to není nic, co bych někomu přál. Vlastně se to nedá nazvat ani žitím. Snad jen jakýmsi nesmyslným přežíváním," dodal a nepatrně nad tím zavrtěl hlavou. Nevěřícně se ušklíbl a jízlivě pronesl: „Ačkoliv nepopírám, že párkrát už mě i to přežívání přestalo bavit." Sebastian se k němu poněkud prudce otočil a nevěřícně ho sledoval. Z nějakého důvodu by si nikdy nepomyslel, že by Augustin dospěl až k tak zoufalému řešení, že by si dovedl sáhnout na život. „Téměř pět let, Sebastiane, téměř pět roků takového přežívání a já se stále cítím jako tenkrát. Nemám pocit, že by se toho mnoho změnilo od doby, co jsme se viděli posledně," řekl a významně na něj pohlédl. Sebastian se nezmohl na slovo. Věděl, že jejich posledním setkáním byl Levandulin pohřeb a též si pamatoval, že tehdy viděl Augustina zdrceného jako nikdy dříve. „A pak jen tak přijet sem... Nechápu a nevím, co jsem si od toho sliboval," pokrčil nakonec rameny. „Ani nevím, s jakými myšlenkami jsem sem vlastně jel," dodal s ušklíbnutím. „Vlastně si ani nejsem jistý, zda jsem vás rád viděl. Dozajista to byl šok vidět vás a vědět, že teď už naše setkání nikdy nemohou být jako ta dřívější. Vědět, že už nemohu spoléhat na stejnou zábavu a... Divím se, že ti to vůbec přiznávám, ale vidět tebe a Chantalle stále pospolu také není nic příjemného. Vědět, že dříve jsem měl dočista to samé a ztratil jsem to... Nevíš, jak moc ti tohle všechno závidím," odfrkl si a přitom stále hleděl nepřítomně před sebe. „Možná stojí za zmínku i to, že já o Levanduli doma vůbec nemluvím, prakticky nikde na Zámečku ani v hrabství se o ní nesmí mluvit, ani ji nikterak připomínat... A teď si představ, že já tady z tohoto svého světa, v němž se nyní ze všech sil snažím přežívat bez ní, přijedu sem za vámi, kde náhle moje pravidla neplatí. A jste tu vy, všechna tahle místa a banda všech těch tupců, kteří si myslí, že snad mají nějaké právo se mnou o tom všem mluvit!" prskl a pohodil hlavou směrem k Mariánskému zámku a slavnosti, jež se tam jistojistě ještě odehrávala. „Nesčetněkrát jsem dnes večer mluvil o něčem, co já sám nezmínil již roky. A i kvůli tomu si právě docela spílám za to, že jsme sem vůbec kdy přijeli. Můžeš si tvrdit, co jen chceš, nenávidět mě také můžeš, jak jen chceš, ale... Stále si nemyslím, že bylo dobré sem přijet. Stojí mě to zatím až příliš mnoho," dodal nakonec a opět se napil vína. „A abych pravdu řekl, snad je mi i lépe o samotě. Ostatně i vám všem musí být lépe beze mě. Lidské svazky začaly být nad mé síly a... Pravděpodobně je lepší je se mnou neudržovat. Můj odtažitý přístup vám tak neublíží a případná ztráta zase... Zase nezasáhne mě," řekl nakonec a odmlčel se. Nevěděl, zda vůbec řekl něco podstatného, anebo zda vůbec dovedl zodpovědět něco, co po něm Sebastian tak dlouho žádal, ale byl upřímný. A to možná bylo daleko více, než by za jiných okolností dovedl.