Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

11. Kapitola: Zakázané ovoce

Afroditě nějakou dobu trvalo, než dojela až za Vaňovský les, tedy ven ze svého hrabství. Les se za příjemných ranních paprsků pomalu probouzel a hraběnku po celou cestu doprovázel příjemných zpěv ptáků vylétajících z hnízd. Šumění jehličnatých větví bylo příjemnou kulisou onoho ptačího zpěvu a Afrodita si po dlouhé době zase připadala trochu více jako svobodný člověk. V dáli příjemně šuměl potok a hraběnka přemítala, jak daleko od něj asi je. Možná je to ten samý, který protéká loukou za Zámečkem, uvažovala.

Mezi myšlenkami okolo přírody a jejích zvuků jí však stále pobíhala osoba, za níž právě nedočkavě mířila. Nickel Merrid... Od jejího návratu na Zámeček se nesetkali. Nebyla to sice příliš dlouhá doba, ale zároveň nebyla ani krátká. Mladičké hraběnce chyběl každým dnem více a více, a tak byla upřímně ráda za svůj včerejší nápad se za Nickelem vydat. Ač se na něj však jakkoliv těšila, stále si nebyla jistá, zda mu má říci úplně všechno. Zdálo se jí, že tím Augustina jaksi ohrožuje nebo... Čert ho vem, pomyslila si a zatřásla hlavou. Ne, už na něj odmítala brát jakékoliv ohledy. Zklamání ze včerejška totiž ještě ani v nejmenším nepolevilo a její naštvaní a zlost se přeměnilo ve smutek a zášť, jíž teď vůči hraběti cítila s každým dalším pomyšlením na něj. Měla pocit, jako kdyby se znovu vrátili na začátek svého soužití, kdy ho nenáviděla za to, jak ji k sobě připoutal dík té hloupé předsvatební smlouvě. Avšak před pár týdny si už pomalu začínala zvykat, že jsou spojeni v jeden pár. A možná by za pár let přivykla i tomu ho upřímně respektovat a možná i mít ráda, ale teď... Teď se jí to nezdálo být příliš neuskutečnitelné.

Myšlenky na celé Blooden však zahnala v okamžiku, kdy vjela na známé louky a zamířila přímo k ovocnému sadu. Už teď se rozhlížela, zda Nickela někde nespatří. Neměla však nejmenší ponětí o tom, kdy přijede a jestli vůbec... Až teď ji napadla ona děsivá myšlenka. Nickel vlastně vůbec přijet nemusí! Třeba se k němu vzkaz vůbec nedostal, nebo ho jednoduše ignoroval a... Ne, tak příšernému scénáři nevěřila. Spíše jí přišlo pravděpodobnější, že se k němu vzkaz nedostal včas, což mu znemožnilo tak brzy ráno přijít. Možná, že by se teď měla vydat přímo na Sofín a...

„Afrodito." Její myšlenky se rozplynuly spolu s tímto oslovením, jež bylo proneseno tím milým a vřelým hlasem, který v ní již nesčetněkrát vyvolal onen kouzelný pocit motýlků v podbřišku, jinak tomu nebylo ani teď.

Prudce otočila hlavu a srdce se jí rozbušilo, když jej spatřila. Mezi stromky ovocného sadu postával bílý kůň a na něm seděl známý jezdec. Hnědá ofina spadající mu do tváře zpola zakrývala oči mající barvu přesně takovou jako lískové oříšky. Jeho zářivý úsměv i ji okamžitě donutil k úsměvu, v němž byla jasně znát její radost a úlevu. Byl tu a byl tu právě kvůli ní...

Ladně seskočil z koně a vyšel mladé hraběnce vstříc. Afrodita si teprve až teď všimla jeho kabátce. Byl to přesně ten samý tmavě modrý se zlatým lemováním okolo kapes a rukávů, jaký měl při jejich zatím nejkrásnějším setkání. Takové zjištění ji přirozeně potěšilo a ona samou radostí urychleně seskočila ze své kobylky, díky jejím jednoduchým šatům to bylo možné, a rozběhla se mu přímo do náruče. Když ji objal, byl to nepopsatelný pocit úlevy a jakéhosi štěstí, v jehož existenci už ani nevěřila. Pevně se k němu tiskla a konečně se zase cítila v bezpečí. Zdálo se, že všechny starosti se vytrácí a ztrácejí na významu, jen když je tu opět s ním.

„Afrodito, drahá Afrodito," zašeptal a opřel se svou hlavou o její. Zatím se však neodvažoval k tomu, aby ji do učesaných vlasů jemně políbil. To, co se mezi nimi událo minule, už bylo před nějakou dobou a Nickel se obával, aby to nebyla až příliš vzdálená minulost.