Oddechl si, když se spolu s Afroditou zase ocitli dočista sami v předpokoji jejich ložnic. Věděl, že Chantalle Lastrádová byla šílená, vlastně trochu ztřeštěná, ale marně doufal, že už z toho snad stačila vyrůst. Přece jen už jí také bylo téměř třicet let, byla matkou čtyř dětí, tak kde se mohla stát chyba, že ještě nedospěla? Nedovedl si odpovědět, nedovedl si dokonce ani vysvětlit, kde se jen ta její živelnost bere. Za celý svůj život se setkal s mnoha lidmi, s mnoha lidskými povahami, ale že by se kdy někdo podobal povaze a temperamentu Chantalle Lastrádové? Ne, nikoliv.
„Víte, co se říká o Lastrádových?" udeřil náhle na Afroditu, která jen překvapeně zamrkala, neboť si skutečně začínala myslet, že na ni do večeře nepromluví. Ano, zdál se být poněkud rozčilený, neboť tohle rozhodně nebyly aktivity či činnosti, které by dělával obyčejně, nebo které by mu snad připadly zábavné. Proto jen tiše zavrtěla hlavou a s očekáváním na něj hleděla. „Že Lastrádovy buď nesnášíte, nebo milujete. A ten, kdo to kdysi řekl, měl svatou pravdu. A ta hranice mezi těmito dvěma stavy je tak tenká, že si často ani nejste vědoma toho, kdy se váš pohled na ty dva změnil," prskl naštvaně, „a hádáte správně, zrovna teď Chantalle Lastrádovou nesnáším," dodal, když už Afrodita pobaveně otvírala ústa k tomu, aby se pokusila uhodnout, v jakém vztahu k nim je právě teď.
„Kdybych bývala nemluvila s vámi, docela jistě bych řekla, že hraběnku Lastrádovou nelze nesnášet," odvětila s malým pobaveným úsměvem a tiše zívla, neboť ji celé odpoledne poněkud znavilo a navíc dnes ráno vstávali obzvláště časně, spánek už by jistě uvítala.
„To říkáte teď první den, ale ona je neúnavná a uvidíte, že za pár dní začne lézt na nervy i vám," pronesl s falešným úsměvem, vydal se do své ložnice a myslil jen na to, že se buď potřebuje prospat, dát si koupel, anebo se ukonejšit myšlenkou, že tohle byl jediný šílený nápad Chantalle Lastrádové... Ačkoliv té poslední možnosti ani on sám nevěřil a náladu mu to ani v nejmenším nezvedlo.
„A... Tvrdíte to jen vy, nebo je to jakési veřejné tajemství?" nadhodila zvědavě a pomalu ho následovala až ke dveřím, na jejichž prahu se zastavila. Augustin se k ní zamyšleně otočil a nakonec s povzdechnutím vyhlédl z okna. Zahrady Mariánského zámku byly kouzelné, vše bylo pečlivě upraveno, vše tu mělo svůj řád a své místo, květiny byly rozsázeny do přenádherných tvarů, které byly obvykle souměrné a bezchybné... Ovšem něco přece se mu tu zdálo nedokonalé, bylo tu něco, co se mu na celé zahradě příčilo. Postrádal v tom všem uspořádání nějaký smysl. Proč jsou tulipány vysázeny tak bez rozmyslu? Cožpak se nikdo nepozastavil nad barvami? A proč nejsou všechny růže u sebe? Trhá to jejich jedinečnost, jejich povahu a význam to tříští na kousíčky...
„Dovedete si vybavit šeřík?" odvětil Augustin bez odpovědi na hraběnčinu předchozí otázku. Hraběnka jen tiše přikývla a srdce jí nepatrně poskočilo, když ji napadlo, kam tím asi míří. „Tak šeříky jsou silně aromatické. Jejich vůni cítíte na míle daleko a je to vůně krásná, kouzelná a něčím neobvyklá, nezaměníte ji s jinou," vysvětloval, „ale když je té vůně moc, je na vás až příliš těžká. Můžete pociťovat bolest hlavy a budete od ní potřebovat na chvíli klid," řekl nakonec a vzápětí pokrčil rameny. „A přesně taková je Chantalle; je nádherná, občas se zdá být všudypřítomná a je svým způsobem jedinečná a nezaměnitelná s kýmkoliv jiným, jenže... Ona je neunavitelná. A na obyčejného člověka je toho už někdy mnoho, už s ní nedovede držet krok, tudíž... Je záhodno si od její společnosti na chvíli odpočinout. Zkrátka a dobře to nikdy není na dlouhé návštěvy, protože potom už je to mezi oběma stranami poněkud napjaté," zakončil nakonec svou úvahu a Afrodita jej zamyšleně sledovala. Musil ji znát dlouho, když o ní tohle dovedl říci s naprostou jistotou. A stále nemohla vyjít z údivu, kde se to v něm všechno bere. Jak je možné, že někdo, kdo se dovede tvářit tak lhostejně k okolnímu světu, o něm přitom tolika ví? „Tak teď alespoň víte, kde se vlastně nacházíme, v čím světě momentálně jsme a pokud mě omluvíte, rád bych se dal před večeří do pořádku," řekl nakonec, čímž ji jaksi taktně vyhodil. Afrodita urychleně přikývla a vydala se ke své ložnici, když se ještě naposledy otočila a prohodila:
ČTEŠ
Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅
Historical Fiction„Takže mi chcete říct, že to všechno..." „Byla to chyba! Nikdy se nic takového nemělo stát!" „Jistě," řekla hořce, „jak bychom se také v tom našem manželství mohli dočkat něčeho, co by snad jen vzdáleně připomínalo lásku, že?" **** V hrabství Bloode...
