Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

74. Kapitola: Poslední záležitosti

Značnou chvíli tam ještě zůstali sedět v naprosté tichosti zabráni do vlastních myšlenek. Přece jen takový okamžik nešlo jen tak pustit z hlavy. Musil být řádně rozebrán, zpracován a podroben nejroztodivnějším úhlům pohledu. Něco takového možná zabere i celou noc. Ovšem i mezi tím vším úmorným ujasňováním prosvítalo něco dalšího, a sice že tomu byl konečně konec. Tedy skoro. Ještě bylo zapotřebí se s tím vším smířit a mnohé tyto pravdy přijmout, ale veškeré ty události už byly téměř historií. Už stačilo jen skutečně málo, aby je dočista pustily z hlavy a ony se tak staly jen jednou z mnoha dalších neuvěřitelných historek, které si lidé často vyprávějí vprostřed zimních večerů nad šálky horkého čaje.

„Tušili jste něco z toho?" zeptal se Alfons po chvíli zadumaným hlasem, a jelikož neužil žádného řádného oslovení, měl tím na mysli jejich společné snažení v oblasti Haustenových.

„Inu," začal Augustin a věnoval pohled hraběnce, která jen chabě přikývla. Sama odpovídat nechtěla. „Snad z poloviny jsme to tušili, tedy... V ohledu těch tajemství a případných důvodů, o tom ostatním jsme neměli nejmenší ponětí," vrtěl nad tím hlavou a nepřítomně hleděl do hladké dýhované plochy stolu. S jeho slovy se opět rozhostilo ticho, kdy si každý lámal hlavu s něčím dočista jiným, ale v jádru přesto stejným. Augustin nechápal, že to měli celou dobu přímo před nosem a nedovedli to odvodit a ukončit v plné míře už dávno. Afrodita mezitím uvažovala, jak jen je možné, že se to celé odhalilo po tolika úspěších právě u nich. A Alfons nedovedl vyjít z údivu nad tím, jak schopná a prozíravá ona drobná a dříve tak nemluvná dívka ve skutečnosti je, nedovedl si představit být jejím nynějším nadřízeným.

„Budeme se o tom šířit dál?" nadhodila Afrodita po chvíli a Augustin už nad tím chtěl mávnout rukou, když tu si náhle uvědomil, že to je velice dobrá otázka. Jistě, oni už pravdu znali, ale co všichni ostatní, kteří toho také bývali svědky? Ti stále žili v nějaké zkreslené skutečnosti plné kouzel, magie a snad i démonů. A s těmito myšlenkami samozřejmě nebudou chtít mít s Antilou Haustenovou cokoliv společného. Jenže... Kolik toho tak mohli opravdu prozradit?

„V jisté míře bychom se o to snad podělit měli," odvětil hrabě po chvíli a věnoval zamyšlený pohled Alfonsovi. „Co bude služebnictvu stačit říci, aby bylo ochotno s Antilou pracovat?" zeptal se a starý komorník si jen povzdechl. Svraštil čelo a chvíli nepřítomně hleděl na druhý konec místnosti, kde jeho zrak utkvěl na pozlacené klice.

„To není, pane, tak snadné říci, " řekl po chvíli zrak stále upíraje na kliku. „Snad tedy ujištění jak vaše, tak slečny Haustenové, že se o žádná kouzla ani posednutí nejednalo, by mohlo být dostačující. A vyvstanou-li nějaké další otázky, bude si s nimi muset poradit slečna Haustenová sama," navrhl a hrabě zamyšleně přikyvoval. Náhle se však zarazil a upřel na Alfonse nepatrně zamračený pohled.

„Sama?" zopakoval, „tím myslíš, že by mezi služebnictvem o své vlastní iniciativě šířila ty všechny podrobnosti, které jsme si shrnuli my teď tady?" zeptal se nevěřícně a vzápětí zavrtěl hlavou. „To se mi nechce líbit. Ne, k tomu dojít nesmí," řekl nekompromisně, ačkoliv si nedovedl představit, jak Antilu přesvědčí i k mlčenlivosti před služebnictvem, protože pokud s nimi bude chtít vycházet, budou na ni mít všelijaké všetečné otázky, mezi nimiž bude jistě i vysvětlení všech těch událostí... A ačkoliv služebnictvu nějakým způsobem důvěřoval, nechtěl, aby se tu šířily nějaké zvěsti o tom, že nějak jde o panstvu zjistit leccos. Nechtěl tu mít případné Haustenovic následníky vzniklé z jejich případných obdivovatelů, nebo jiných slídivých zvědavců.

„A co kdybyste požádal o mlčenlivost služebnictvo?" navrhla Afrodita nesměle. K vyslovení tohoto návrhu se značnou dobu přemlouvala. Přece jen ona nebyla většinou v okruhu těch, kteří tady na Zámečku řešili něco závažného. To bývala Augustinova role a Alfons byl zřejmě jediný, kdo do toho směl alespoň nepatrně zasahovat jako druhý názor. „Myslím, že kdybyste je požádal, aby se o tom už nemluvilo a ujistil je, že jim nic nehrozí... A zároveň dodal, jak říkal pan Alfons, že nešlo o žádnou magii... Snad by byli vstřícni a ochotni tyto události již více nerozebírat," říkala, a když nebyla přerušena, váhavě pokračovala: „Chovají ve vás přece důvěru. Jedno vaše ujištění a nikdo už se nebude na nic ptát..."