Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

22. Kapitola: Řečeno a určeno

Další tři dny uplynuly poměrně klidně. Tedy, tak se to alespoň zdálo... Všichni totiž byli i nadále zaměstnáni svými starostmi, které je ani v nejmenším neuklidňovaly či jim nepřinášely pomyšlení na něco hezkého. Největší obavy zatím pociťovali ti, kdo věděli o případném nebezpečí v podobě těhotenství slečny Gertenové. Ať už to byla Neena, která se bála o osud své sestry, nebo madam Norma, jež měla o svoji dceru obavy z mnoha důvodů, ať už osobních či těch mateřských, anebo dokonce samotný hrabě, jehož budoucí život nyní skutečně závisel jen a pouze na stavu Meeny Gertenové. A hraběnka?

Ačkoliv se usmířila s Katrinou, což jí zprvu dodávalo sílu, se zase propadla do jakéhosi zlomeného a bezradného stavu. Byla čím dál tím víc sklíčenější a modlila se už jen za to, aby tohle všechno brzy skončilo a ona se konečně mohla rozjet tam, kam si přála, a mohla tam být třeba i šťastná. Jenže vždy, když pomyslela na Nickela, zjevila se jí v mysli i Katrina. Tohle bylo skutečně to, co ji teď zužovalo ze všeho nejvíce. Co jen bude s Katrinou? Opakovala si stále dokola a přitom uvažovala, jak moc by Katrině asi ublížilo, kdyby jí přiznala, že je do Nickela Merrida zamilovaná, a že on je zamilovaný do ní. Jistě, Katrina neznala mladého hraběte natolik dobře, aby její cit mohl být opravdu hluboký, ba dokonce ani on sám jí k němu nikdy nezavdal pražádnou příčinu, ale bylo zcela přirozené, že by se na Afroditu zlobila a možná jí i záviděla, kdyby právě ona si získala přízeň muže, na kterého si Katrina tajně myslela. Mohlo by to snad zničit naše přátelství? Uvažovala Afrodita a vždy se té myšlenky zalekla. Tohle rozhodně nesměla dopustit, ale... Nechtěla Katrinu jaksi postavit před hotovou věc, až přijde čas na odjezd, o kterém už nebylo sporu. Byla rozhodnuta odtud odjet a nic ji od toho nemohlo odradit. Jedině snad fakt, že by Meena v očekávání vůbec nebyla, čemuž Afrodita v žádném případě nevěřila. Musila se tedy Katrině svěřit naprosto se vším a to dřív, než k onomu odjezdu doopravdy dojde.

Rozhodla se pro dnešní večer. Cítila dnes jakousi sílu, jež jí dodávala odvahu k tomu, aby za Katrinou zašla a popravdě jí vše řekla. Možná jí tuto kuráž poskytl jeden z Nickelových dopisů, který dnes obdržela od jednoho z poslů. Ať už to bylo tak či onak, byla odhodlána Katrině říci vše o sobě a Nickelovi, aby jí tak dala dostatek času se připravit na to, co přijde, tedy odjezd a její případné soužití právě s Nickelem.

Naposledy se odhodlaně otočila k zrcadlu a upravila si pěšinku v rozpuštěných zrzavých vlasech. Bílé šaty se zlatavými kytičkami byly příjemně lehké a ona byla jedině ráda, že nemá korzet tolik utažený jako jiné dny, neboť si teď skutečně nic nepřála více, než dýchat téměř volně. S posledním nadechnutím si tedy upravila lehkou ozdobnou kraječku na svých ramenou a vydala se ke dveřím, když se náhle ozvalo zaklepání. Překvapeně se zarazila v půlce cesty a pohlédla na bílé dveře. Ať to byl kdokoliv, hodlala ho poslat pryč s tím, že nemá čas, neb musí něco neodkladně vyřídit. Bez dalších okolků tedy dveře otevřela a překvapeně zamrkala na toho, kdo stál na jejich prahu.

Jen jednou ale skutečně jen jednou jedinkrát se stalo, že ji vyhledal sám hrabě a to přímo u ní v ložnici. Užasle na něj proto hleděla a nezmohla se na jediné slovo. Augustin, ač s výrazem kamenným a chladným jako vždy, přece jen vypadal kapku nerozhodně. Afrodita na něj hleděla značně nedůvěřivě, od jejich posledního rozhovoru v knihovně spolu nemluvili, ba dokonce se ani nesetkali. Oba totiž v předešlých dnech vynechávali minimálně jedno z každodenních jídel a kupodivu se každý z nich vyhýbal jídelně vždy v ten okamžik, kdy tam byl ten druhý.

„Potřebuji s vámi mluvit," řekl a Afrodita se užuž chtěla vymluvit, že to nepřipadá v úvahu, když ji přerušil. „Naléhavě," dodal a skutečně to řekl takovým tónem, že jen těžko mohla odmítnout.