Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

5. Kapitola: Co připlavil déšť

Rány na dveře se ozvaly znovu. Oba bez hnutí stáli nahoře na chodbě a přes zábradlí nervózně shlíželi dolů. Augustin se jako první z nich měl k pohybu a s výrazem nedůvěřivosti a opatrnosti se pomalu vydal ke schodišti, jež vedlo do nižšího patra. Afrodita šla váhavě za ním a trochu vyděšeně se dívala dolů ke dveřím, kam přicházeli už i mnozí sloužící. Takové hlasité bušení na dveře, v noci a ještě ke všemu ta bouřka, to bylo něco na ni! Augustin šel pomalu dolů, ale dával si dobrý pozor na to, aby Afrodita byla stále za ním. Za žádných okolností ji nechtěl ohrozit.

„Koho to sem čerti nesou?" Slyšeli Alfonse, kterak se s nedůvěřivým výrazem belhá ke dveřím. Nejspíš nebylo čeho se bát, neboť přes velkou bránu a strážce ti lidé venku prošli, ale kdo by ksakru chodil takhle pozdě? Když se Alfons zastavil u vchodových dveří, stáli už hrabě s hraběnkou v polovině schodiště. Augustin držel Afroditu stále za sebou, aby ji mohl v případě nutnosti ochránit. Hraběnka vykukovala zpoza jeho ramen a doufala, že za dveřmi nebude stát někdo, kdo by jim mohl chtít ublížit. Všichni se napjatě dívali na dveře, bušení se ozvalo znovu. Okruh zvědavých služek, které stály okolo Alfonse, se o krok vzdálil, jakmile starý sluha pomalu natáhl ruku ke dveřím. Všichni tiše zatajili dech a sledovali, jak Alfons pomalu bere za kliku a dveře otvírá... Znovu zahřmělo a příjezdovou cestu ozářil blesk. Několik služek zvědavě vyhlédlo z okna. Alfons chvíli do otevřených dveří jen hleděl a až pak tam začal s někým tiše mluvit. Všem ostatním v hale se tajil dech a čím dál tím víc sloužících zvědavě natahovalo krk k oknům, zdali tam někoho nezahlédnou. Jen menšina stála jako přikovaná a nenápadně se krčila za ostatními, aby před sebou v případě ohrožení měla živý štít. Ať už to však bylo tak či onak, všichni, i ti zděšení, toužili po tom konečně zvědět, kdo je tím tajemným nočním narušitelem. Alfons ke všem stál zády, a tak nikdo bohužel neviděl, jak se po celou dobu rozhovoru s neznámými tvářil. Nakonec však ze dveří ustoupil a nechal dovnitř projít tři osoby, které byly deštěm zmáčené od hlavy až po paty.

V čele celé této skupinky stála žena zabalená v tmavém promočeném šátku. Z její barevné sukně, z jejíhož lemu visely četné nitky, stékala na podlahu v malých proudech voda. Na ramenou měla neznámá další šátek, vlněný, ale ani ten ji jistě dostatečně nezahřál, neboť byl také celý mokrý. Když si odhrnula tmavý šátek z hlavy, okamžitě zpod něj vyklouzly její husté kučeravé vlasy odstávající na všechny strany. Kolem očí měla vrásky, které se jistě s každým úsměvem rozzářily jako sluníčko. Její oči, kontrastující se snědou pletí, však působily poněkud děsivým dojmem. Byly zelené. Ale ne tak smaragdově jako ty Afroditiny, byla to spíše zeleň smrtelného jedu, nebo oči nesmírně jedovatého hada.

„Promiňte, že rušíme," pronesla do ticha temným melodickým hlasem. S těmi slovy se podívala po všech v místnosti a očima přitom spočinula hlavně na hraběcím páru, který zatím stál ohromeně na schodech. Ani jeden z nich ještě nestačil zpracovat to, kdo se to u nich na prahu právě zjevil. V hale tedy bylo naprosté ticho, které rušilo jen burácení hromů zvenčí a provazce deště, jež hlasitě dopadaly na schody před Zámečkem. „Ale byli jsme zrovna na cestě sem do údolí, když nás přepadla tato úmorná bouře," začala pomalu, její hlas byl podmanivý. Snadno a příjemně se mu naslouchalo. „Chtěli jsme se jen..."

„My?" přerušil ji chladný hlas, který přeťal ten její, jako když sekne čerstvě nabroušený meč. Augustin už nestál v tichosti na schodech, ale pomalu kráčel dolů vstříc oněm narušitelům. Z prvotního šoku se již stačil vzpamatovat.

„Ano," odpověděla žena, ale nezdálo se, že by ji tón Augustinova hlasu nějak vyděsil. Její hlas i nadále zůstával klidný a stejně znělý. Pokud byla nervózní, nedala to na sobě za žádných okolností znát. „Já a mé děti, pane," vysvětlila klidně a ustoupila stranou. Za jejími zády až doteď stály dvě postavy, jedna o poznání menší než ta druhá. V té menší všichni spatřili dívku s podobně kudrnatými vlasy, jako měla její matka, barvou však daleko světlejší. Věkově se zdála být velmi mladinká, možná stejně stará jako Gerbérie. Bohužel jí však nešlo řádně vidět do tváře, neboť byla zachumlaná v promočeném vlněném šátku. A svůj pohled dívenka nezvedla ani tehdy, když ji její matka popostrčila směrem do haly.