Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

64. Kapitola: Tajemství pod hladinou

Afrodita měla toho dne těžkou noc. Stále se převalovala ze strany na stranu a párkrát dokonce vstala, aby se prošla sem a tam po místnosti, než znovu ulehla. Byla z Augustina čím dál tím zmatenější a ze sebe samé též. Co jen se to mezi nimi vlastně děje? Už mnohokrát si všimla, že se jejich vzájemný vztah změnil, dokonce nemálo, avšak kam tohle všechno jen mohlo spět obzvláště ve chvílích, kdy se hrabě náhle neočekávaně zarazil a udělal dva kroky zpět? Možná si i on uvědomuje, že se mezi námi něco děje, ale není ochoten si to přiznat či se s tím vyrovnat. Ano, tato myšlenka ji napadla mnohokrát a zároveň ji i mnohokrát zavrhla. To, že se Augustinovy nálady měnily častěji nežli dubnové počasí, nebylo nic nového, ale tohle přece nebyly nálady! Tady šlo přímo o způsoby promluv a jednání s ní samou. Chvíli milý a otevřený a z toho se náhle uzavře pevněji nežli vězeňská cela? A to vše jen tak, aniž bych zavdala příčinu. Uvažovala a vrtěla nad tím hlavou. Občas jí dokonce přišlo, že sám se sebou sehrává jakýsi vnitřní boj, avšak nebyla si tak docela jista, proti čemu jej vlastně svádí. Pochybovala o tom, že by se jí kdy se svými strastmi svěřil a přišlo jí to ještě méně pravděpodobné v této chvíli, kdy se ony starosti možná týkaly jí samé. Ovšem něco jí na tom stále nešlo z mysli. Proč by uvažoval právě o ní?

A jak to celé vlastně vnímá ona sama? To byla též velmi dobrá otázka, na níž si nedovedla tak docela odpovědět. Trávila s Augustinem čas opravdu ráda, a čím více jej poznávala, pokud jí to tedy zrovna dovolil, tím více v něm shledávala zajímavého člověka a tedy i osobnost, o která se by se ráda dozvěděla více a vedla s ní rozhovory na mnohá témata při sklence vína, které měl on sám tak rád. Dokonce se občas přistihla, že o něm nesmýšlí jen jako o dobrém přítele, ale i jako manželi, kterým jí dle obřadu před dvěma měsíci stále byl. A to ji občas opravdu vylekalo, neboť vedle Augustina tu nadále byl i Nickel. A ačkoliv nezapomněla na jejich poslední polibek v chodbě Mariánského zámku, nedovedla na něj vzpomínat se stejnými pocity jako na ony předešlé okamžiky v jeho společnosti. Možná to bylo i tím, co jí říkal Augustin po oné noci v hostinci, možná k tomu v onom koloběhem času dospěla ona sama, ale začínala čím dál tím více nabývat přesvědčení, že vztah jí a Nickela nemá budoucnost. I když je mladík tak okouzlující, poutavý, šarmantní a charismatický, nemohl ji plně získat. A to nyní dávalo Augustinovi jistou absolutní výhodu.

Ale ona si stále nebyla ničím jistá! Jak jen by také mohla, sama se nevyznala ve svých pocitech, které k oběma chovala a připadlo jí, že čím více nad tím uvažuje, tím více se do toho všeho zamotává. Ovšem ještě něco jí dnes nedávalo spát, a sice ony okamžiky trávené dnes na louce. Jak jen jim tam bylo společně dobře! To byla jedna ze zvláštností. A ta druhá, že Augustin stále mluvil o těch okamžicích jako o chvíli. Chvíli, která pravděpodobně neměla být jen tak nějakou obyčejnou chvílí, ale spíše nezapomenutelným zážitkem a okamžikem. A při jednom pohledu, který si tam věnovali, měla dokonce nutkání jej políbit! Nedovolila si to, přirozeně, byla jedině ráda, že si nechal líbit její pohlazení, nechtěla to zkazit, avšak jen tato ojedinělá myšlenka ji jaksi rozhodila, pročež ji nemohla dostat z mysli a konečně tak propadnout do onoho zaslouženého spánku po tak náročném dni.

Avšak když ráno přišla dolů na snídani, zdálo se, že je jediná, kdo se nevyspal příliš dobře. Gerbérie byla již od rána plna rozjaření a radosti, paní Milsová byla samý úsměv a Augustin nebyl protivný, tudíž příjemné a pohodové ráno pro všechny kromě ní. Však to také nezůstalo bez povšimnutí, čehož Afrodita zalitovala prakticky hned, jakmile vešla do jídelny, odkud paní Milsová právě odcházela a s tácem čajové soupravy a Gerbérie hopkala za ní s ošatkami pečiva.

„Dobré ráno, drahá," řekla s úsměvem paní Milsová, když jí Afrodita překvapeně uhýbala z cesty a přitom zmateně hleděla na to, co se vlastně děje.