2. Kapitola: Ve znamení růže

1.3K 84 74
                                    

Afrodita seděla v altánku ještě dlouho poté, co si dopis přečetla. Četla ho ještě mnohokrát a prsty přitom přejížděla po slovech, která její drahý Nickel psal. Ta myšlenka, že jeho brk skutečně psal tato nádherná slova, jí vykouzlila úsměv na tváři.

„Paní hraběnko?" ozvalo se náhle někde kousek od ní, až sebou úlekem cukla. Urychleně dopis zase složila a předstírala, že si sem přišla jen odpočinout. „Odpusťte, že vás ruším, ale pan hrabě vás k sobě volá." Když se otočila, spatřila jednoho z mnoha sluhů, které na Zámečku často vídala. Proto jen přikývla a složila dopis zpět do obálky. „Čeká vás u schodů," dodal a ona s povzdechnutím opět přikývla. Neměla teď na Augustina náladu. Ani trochu se jí nelíbilo, když se jí předtím tak vyptával.

„Jistě," zašeptala a vstala. Skutečnost si opět vyžadovala její návrat do přítomnosti od představ a myšlenek o Nickelu Merridovi. Proto se také okamžitě rozešla zpět k hlavnímu vchodu, ale svůj složený dopis stále pevně svírala v ruce. Dával jí pocit jakéhosi vnitřního bezpečí a radosti. Vždy, když nějaký dopis od Nickela dostala, vzbuzoval v ní pocity euforie a nenadálého štěstí. Nedovedla si vysvětlit, z jakého důvodu se tak cítí, ale nemohla tomu zabránit.

Náhle se jí v mysli zrodila matná představa toho, jak asi Nickel dopis psal: Nejspíš mu hnědá ofina zase padala do očí a na tváři mu hrál zamyšlený úsměv. Jeho oči se jistě radostně třpytily tak, jako teď ty její a psané řádky v něm možná vyvolávaly stejně jiskřivé pocity... Tak ráda by zase někdy stanula v jeho přítomnosti a nechala se něžně laskat jeho příjemnými slovy. Věděla, že jí chybí a čím dál častěji myslela na všechny ty okamžiky, které spolu strávili, když za ním tehdy utekla, jakmile zjistila ono tajemství o hraběnce Levanduli. Velmi často se ve svých vzpomínkách vracela právě za ním a přitom vzpomínala i na jeho něžné polibky a doteky...

Dost, okřikla se v duchu a zatřásla hlavou ve snaze zahnat tyto myšlenky zpět do ústraní. Nesměla takhle uvažovat... Byla vdaná a tyto myšlenky byly velmi nemístné a hříšné, musela se jim proto ze všech sil bránit.

I přesto, co si řekla, však nemohla zahnat úplně všechno, co jí běhalo myslí. Slova dopisu jí stále zněla v hlavě... Tiše si povzdechla a přiložila si dopis k srdci. Ač se snažila si to příliš nepřipouštět, autor dopisu jí chyběl více než kdokoliv jiný.

Musela však své představy opět opustit, neboť už na schodech spatřila osobu, která ji k sobě volala. Nezdálo se však, že by ji Augustin vyhlížel nebo tak. Nepřítomně hleděl někam do dáli až za brány svého sídla. Ve tváři měl klidný výraz a jeho oči se po dlouhé době nezdály být tak chladné. Afrodita si myslela, že její přítomnost nezaznamenal, ale to se spletla. Augustinovi skoro nikdy nic neuniklo.

„Věděla jste, že za pár týdnů by měly rozkvést levandule?" nadhodil a zamyšleně si založil ruce na prsou. „Už od srpna tuhle dobu vyhlížím," povzdechl si a stále se díval někam do kopců svého panství, jako kdyby tu dobu skutečně neustále vyhlížel.

„To je dlouhá doba," zašeptala hraběnka a Augustin jen pokrčil rameny.

„Vždycky mi to za to čekání stojí," odpověděl, „a upřímně, já už ani nerozlišuji, jestli uběhl den, týden nebo měsíc," dodal a ušklíbl se. Už zase v něm viděla toho zlomeného muže, který se snaží svůj bol skrýt za svou aroganci, chladnost a lhostejnost. „Všechny dny jsou stejné. Občas mi splývají v něco neskutečně otravného a nekonečného," řekl nakonec a opět si povzdechl. Pak si však odkašlal a odtrhl pohled od krajiny, kterou až doteď zaujatě sledoval. Teď se jeho temně šedé oči upíraly na Afroditu. „Vám to občas všechno nesplyne?"

Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅Where stories live. Discover now