Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

61. Kapitola: Rozloučení

Po čtvrté hodině zasedla Afrodita s Augustinem k čaji, který jim chystala Dorotty, neboť se Augustin rozhodl, že je třeba o odjezdu spravit prve Gerbérii a až pak madam Normu. Byl to krapet taktický tah, neboť pokud by měla madam Norma skutečně velkou nechuť k tomu, aby Gerbérii pustila, dívenčino otravné přemlouvání by ji patrně mohlo přesvědčit.

Ovšem nyní měl krapet jiné starosti. Mezitím, co jim Dorotty nalévala čaj a chystala ovocné sušenky, které tu byly spíše pro zatím nepřítomnu Gerbérii, vrhala stále poněkud významné a vševědoucí úsměvy jak Afroditiným směrem, tak i tím Augustinovým. Hrabě věděl, že něco podobného přijde. Přece jen když jí dnes ráno říkal, kde se hraběnka nachází, mohla si myslet skutečně cokoliv, ačkoliv ji přesvědčoval, že to bylo výrazně nutné kvůli hraběnčinu bezpečí a zdraví. Načež Dorotty jen s potutelným úsměvem přikývla a Augustin měl vskutku neblahý pocit, že hned, jak za ním zapadly dveře, už běžela pro papír a brk, aby se se svými novými poznatky pochlubila Alfonsovi. A to ho na tom celém štvalo nejvíce, že se budou šířit takové pomluvy.

„Pane, vy se tváříte nějak kysele," poznamenala komorná s potutelným úsměvem a hrabě jí věnoval nevraživý pohled.

„Mám snad důvod tvářit se jinak a lépe?" zavrčel a přitom sledoval každý její další pohyb. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu si přál, aby se jí například sušenky rozsypaly všude po koberci, anebo aby šálek s čajem přelila. Měl by tak alespoň důvod jí říci, ať si raději hledí svého.

„Určitě ano, cožpak jste včera neprožil hezký večer?" nadhodila s úsměvem, „mohl byste čerpat náladu ještě z toho," dodala a k Augustinově smůle jí neutekla jediná kapička mimo nalévaný šálek.

„Nijak zvlášť příjemný večer to nebyl," zamumlal a založil si ruce na hrudi. „A kdybych z něj měl snad čerpat náladu pro dnešní den, patrně bych byl nepříjemnější než obvykle," dodal významně a nepatrně povytáhl obočí, neboť chtěl Dorotty už zase poslat zpět po její práci. Ale zdálo se, že je krize zažehnána, neboť byla už téměř u dveří a ukláněla se, avšak k jeho smůle ještě stačila dodat:

„Že vás to pořád baví," zašeptala nakonec s pobaveným úsměvem a pokoj opustila rychleji, než jí na to Augustin stihl cokoliv říci.

„No to snad není možné!" prskl a naštvaně vstal. „Tohle zachází až příliš daleko! Jakým jménem a jakým právem si dovoluje se mnou mluvit právě takhle?" rozčiloval se a přitom naštvaně chodil po místnosti sem a tam. Afrodita ani nedutala, neboť tímhle byla vina patrně ona, když u něj dnes musela strávit noc. „Je málo lidí, opravdu málo, kterým dovoluji něco takového jako snad přiměřené popichování mé osoby a ona mezi ně rozhodně nepatří!" Tohle mu opravdu začínalo lézt na nervy. Ztrácel v očích Dorotty svou autoritu a to bylo opravdu to poslední, čeho se chtěl dočkat. Přece jen když se tohle mohlo stát s Dorotty, další případy mohou následovat...

„Dobré odpoledne, paní hraběnko," zatrylkovala Gerbérie, když bez klepání vstoupila dovnitř. „Dobré odpoledne, Gusi... Teda, pane hrabě," dodala a s nevinným úsměvem a tiše se zahihňala, když viděla jako vražedný pohled.

„Další taková!" zvolal, „tak za prvé, než člověk někam vejde, je slušností zaklepat! A za druhé zdravíš-li osobu s vyšším postavením, nežli je tvé vlastní, je též slušností připojit k pozdravu i zdvořilou a uctivou úklonu!" Gerbérie nepatrně zčervenala a kterak přisedala k paní hraběnce, pokorně přikývla. Nejspíše si k takovéto přátelské provokaci vybrala špatnou chvíli. „S takovou tě tu nechám s Normélií," zamumlal vzápětí a posadil se naproti hraběnce. Gerbérie na něm zůstala užasle viset pohledem a oči jí zajiskřily.