Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

54. Kapitola: Divadlo hraběnky Lastrádové

Napadlo ji to. Ovšemže jí přišlo na mysl, že se tu Nickel možná objeví, obzvláště když je to Chantallin bratr. Jenže uvažovat o tom a poté ho tu takto vidět... To bylo něco úplně jiného. Srdce jí bilo jako o závod a tváře rázem zrůžověly. Dočista zapomněla, že je tu nyní s Augustinem, anebo jsou snad v její blízkosti Lastrádovi. Jakmile Nickel zachytil pohled jejích zelených očí a zahleděl se na ni, okolní svět pro ni dočista přestal existovat. Měla pocit, že teď je tu jen ona a Nickel, jen oni dva a jejich vzájemný toužebný pohled. Nepatrně si skousla spodní ret a pousmála se. Byl tu, byl tu a díval se na ni!

Motýlci v jejím podbřišku se rázem rozlétli, když i jeho rty se stočily do malého úsměvu, který právě patřil jen a jen jí. Ty oříškově hnědé oči, jak jen jí scházely! Pohled do nich jí byl vzácnější nežli zlato a začínala mít pocit, že ať už bude dnešní večer jakýkoliv, bude-li v přítomnosti Nickela Merrida, nikdy to nemůže být večer promarněný či příšerný. Nedovedla se dočkat, až spolu zase stanou bok po boku.

V Augustinovi se právě vařila krev. Nedovedl pochopit, jak jen je možné, že dočista zapomněl na Merridovu případnou přítomnost zde. Kdyby ho to bývalo napadlo dříve, možná sem kvůli tomu ani nejeli. Jenže on na něj dočista zapomněl, a proto tu teď stáli všichni proti sobě. Chantalle něco spokojeně říkala a Merrid, ten otravný, příšerný a zákeřný Nickel Merrid, právě bez mrknutí oka sledoval jeho manželku! Co si o sobě ta osoba ksakru myslí? Pokud kdy Augustin měl během počátku dnešního večera dobrou náladu, byla nenávratně pryč a namísto ní se objevila jakási potřeba a touha spáchat vraždu... Nebo se jakýmkoliv jiným způsobem zbavit Nickela Merrida, který byl otravnější veš.

I Nickel byl samozřejmě překvapený, že je tu vidí. Chantalle se mu nezmínila o tom, že by snad měla v úmyslu Flossovy pozvat a byl připraven jí to vytknout hned, jak dostane příležitost. Přece jen na otevření toho divadla nesl svůj podíl, sice jen nepatrný, ale přece tam byl. Měl tedy právo to vědět. Jeho srdce sice vřelo radostí, že opět vidí krásnou Afroditu, jejíž žádost o utlumení jejich romantického vztahu mu způsobila nemalé hoře, ale přesto se za to na ni nedovedl zlobit. Ne, na ni by se nikdy nezlobil. Ona byla jeho důvodem k úsměvu, ona byla jeho důvodem k radosti a jedině oba byla jeho nadějí na štěstí. A neříkala snad, že to ochabnutí našeho vztahu je jen na čas? Upomínal se stále.

Ovšem koho tu neviděl tak docela rád, byl Augustin Floss. Naposledy se viděli tehdy na Sofíně a Nickelovi to bohatě stačilo. Vůbec svého nepřítele nepotřeboval vidět znovu a už vůbec ne ve chvíli, kdy prožíval radost nejen z opětovného setkání s Afroditou ale i otevření divadla své sestry. Vše mohlo být dnes večer perfektní, jen Flossova přítomnost to zatím mírně kazila. Avšak Nickel by odhodlaný to nevzdat a minimálně jednu osamocenu chvíli s Afroditou si tu vydobýt.

„Představovat se navzájem asi nemusíme, ne?" nadhodila Chantalle, čímž všechny opět navrátila do přítomnosti. „Nevím, na kolik dobře se znáte, ale... Dobře, tak ne," řekla s úsměvem, když Nickel jen zavrtěl hlavou oči stále nespouštěje z Afrodity. Tak dlouho ji neviděl... Nemohl se na ni vynadívat.

„Myslím, že se všichni známe velmi dobře," odvětil Nickel a konečně odtrhl pohled od Afrodity, aby věnoval úsměv i své sestře. Chantalle proto jen přikývla a jemně se s Nickelem políbila na obě tváře na znamení přivítání. „My už jsme se dnes viděli, že Sebastiane?" oslovil Nickel svého švagra, avšak pronesl to obzvláště chladným tónem, z čehož Afroditu lehce zamrazilo. Nickel přece nikdy nemluvil takovým hlasem, nebylo mu to podobné. „Snad jen hraběnku Flossovou jsem ještě nepozdravil," řekl s malým úsměvem a Afroditino srdce se zachvělo, když vykročil směrem k ní. Nejraději by mu skočila kolem krku a přivítala jej tím nejvřelejším objetím a slovy, jak moc jí jeho přítomnost vlastně chyběla. „Rád se s vámi opět shledávám, hraběnko Flossová," řekl tichým důvěrným hlasem, když stanul přímo u ní, něžně ji chytil za ruku a políbil její hřbet. Nebylo to však jen letmé nepatrné políbení, jež by se slušelo, tohle byl skutečný polibek. Afroditou okamžitě projela vlna vzrušení a měla nutkání Nickela snad doopravdy políbit... „A my se zdravit nemusíme, co myslíš?" prohodil Nickel směrem k Augustinovi, jehož přítomnost až doteď se značným zadostiučiněním ignoroval.